Práce na dálku a intenzivní cestování. Jak to skloubit dohromady? III.

Už jste si nejspíš přečetli o tom, jak jsme se na cestu pracovně chystali ještě před odjezdem a o tom, jak funguje internet v jednotlivých zemích, které jsme navštívili. Teď se s vámi chceme podělit o to, jak se nám pracuje při častých přesunech a neustálých změnách prostředí.

Kancelář, kdekoliv to jde

Klid na práci je luxus, který tak v 90 % případů prostě nemáme. Většina novodobých freelancerů na cestách, tedy digitálních nomádů, jak si s oblibou říkají, to má tak, že se přesunou na několik týdnů až měsíců na jedno místo, kde zakotví a pracují odtud. V podstatě si tak přesunou svoji kancelář z domova třeba do Thajska. Je to určitě pohodlné v tom, že dané místo pak už dobře znají, vědí, kam zajít na jídlo, v jakém podniku internet funguje nejlíp nebo si rovnou předplatí členství v coworkingovém centru, kde mají pro práci ideální podmínky.

My to máme trochu komplikovanější. Velmi často se totiž přesouváme, a to nám práci samozřejmě hodně ztěžuje. Je to ale naše volba. Jsme na cestě kolem světa, a to je naše priorita. Chceme si to užít a vidět spoustu těch krásných míst, která v dané zemi jsou. Nepřizpůsobujeme proto cestování práci, ale práci cestování.

Nemáme pevně stanovený pracovní rozvrh. Nejčastěji pracujeme po večerech nebo si na práci vyhradíme třeba půl den v kuse. Nejvíc restů doháníme, když je venku ošklivé počasí. Nebo když se nám zrovna nechce jít na nějaký větší výlet. Využíváme taky prostojů při čekání na letadlo a pracujeme během cesty vlakem, lodí nebo autobusem, když se nám z toho zrovna nedělá blbě. 🙂

Ponořit se do práce. Protože to jinak nejde

Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu psát článek v hlučné přelidněné místnosti a budu na to mít jen dvě hodiny, než se mi vybije baterka nebo odpojí Wi-Fi, asi bych si zaťukala na čelo. Během naší cesty ale zjišťuju zajímavou věc. Tím, že máme na práci jen omezené množství času a často ztížené podmínky, vím, že prostě musím. A tak se dokážu v danou chvíli stoprocentně ponořit do nějaké činnosti a nic kolem nevnímat. Cítím, že jsem díky tomu mnohem produktivnější a s časem určeným k práci nakládám, co nejefektivněji to jde.

Nefungující nebo pomalý internet je samozřejmě ubíjející a dokáže mě hrozně rozčílit. Častá změna prostředí mi ale paradoxně nevadí. Navíc už vím, co mi vyhovuje. Nevadí mi zůstat sama na pokoji a pracovat odtud, jindy mám chuť dát si k psaní dobré kafe v kavárně. Když je hezky, ráda si sednu s počítačem ven a opaluju se u toho (jako třeba teď :D). Některé výhledy z naší „open office“ na pláži jsou navíc fakt jak z katalogu. Občas mi tak vlastně ani nepřijde, že pracuju. Naopak si díky tomu odpočinu od všeho toho shonu, který cestování doprovází.

IMG_3564
Knihovny spojené s kavárnou na Novém Zélandu byly jedním z nejlepších míst pro práci…

Nezbláznit se ze sebe 🙂

Čas na práci pro nás taky znamená čas strávený jeden bez druhého. S Petrem totiž vedle sebe pracovat moc nedokážeme. A tak třeba jeden zůstane „doma“ (já), zatímco druhý vyrazí do kavárny (Petr) nebo si sedneme aspoň každý do jiného rohu místnosti. 😀 Tenhle koncept vzal trochu za své jen na Zélandu, protože při kempování v přírodě nebo na parkovišti jsme neměli moc možností, kam se jeden před druhým „schovat“. Sluchátka ale dělají zázraky, a tak jsme zvládli i několik pracovních večerů namačkaní společně na nějakých 5 metrech čtverečních v naší Estimě… Zkouška tolerance to byla pro oba, ale vyvázli jsme ve zdraví. 🙂

To, že to máme oba dva s prací nastavené dost podobně, je ale pro hladký průběh cesty klíčové. Kdyby jeden z nás pracoval výrazně méně nebo více, způsobilo by to dřív nebo později nějaký ten konflikt nebo minimálně nespokojenost na obou stranách.

Zpětná vazba potěší

Kromě toho taky zjišťuju, že to, co dělám, mě vážně baví. A někdy se vyloženě těším, až zase budu moct něco nového napsat nebo odškrtnout nějaké nové to-dočko. 🙂 Splnila jsem si taky sen psát přímo o cestovatelských zážitcích, a to nejen na blog, ale i pro jiná média. A přiznávám, že mám radost, když se čtenáři ozývají třeba s doplňujícími otázkami na danou lokalitu. Právě tihle, často cizí, ale samozřejmě i blízcí lidé, mě pak v psaní hrozně motivují i dál.

Odstup, nadhled a nové nápady

Každodenní zážitky, ale i dlouhé „prostoje“ při přejezdech, kdy jen tak koukám z okna, mi přinášejí spoustu podnětů k přemýšlení. Skromný způsob života místních na asijském venkově, ale i vychytávky vyspělejšího Zélandu nebo USA, které k nám ještě nedorazily, jsou navíc neskutečně inspirující. Umožňují nám vystoupit z pražské bubliny a vidět svět trochu jinýma očima. I to se pak projevuje v uvažování o tom, jak směřovat kariéru do budoucna. Ale o tom zas někdy příště. 🙂

Práce na dálku během takhle intenzivního cestování plném častých přesunů je pro mě velmi silná zkušenost. Vyžaduje hodně sebedisciplíny (po celodenním hiku v horách se mi k počítači zasednout nechce, ale stejně to udělám). A taky dobrého time managementu (k tomu mi pomáhá dobré plánování úkolů v aplikaci Basecamp a měření času přes Toggl). Spoustu věcí tomu taky obětujeme (místo společného koukání na film se skleničkou vína večer bušíme do klávesnice, místo čtení knížek vyřizujeme e-maily apod. a paradoxně tu máme fakt málo „volného času“). Ale když pak vidím, že jsem si právě vydělala třeba na další letenku, neměnila bych. 🙂

Jo a mimochodem, práce 9 to 17 v kanceláři je podle mě hroznej přežitek. Vždyť kvalita práce přeci nezáleží na tom, kolik hodin nad ní prosedíte nebo na tom, odkud ji děláte…;)

 

Categories: Postřehy z cest

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s