Na břehu jezera Titicaca: Peruánské Puno a bolívijská Copacabana

Na tom našem způsobu cestování se mi nejvíc líbí svoboda a možnost volby. Když se nám někde líbí, můžeme tam zůstat o den nebo dva déle. Když se rozhodneme vidět ještě něco dalšího v okolí, tak můžeme. A nějak takhle jsme se vlastně dostali do Bolívie… Původně jsme tuhle zemi na seznamu neměli, mnohá cestou sesbíraná doporučení nás ale přesvědčila alespoň k rychlé návštěvě.

Ale popořadě… Naše cestování po Peru jsme zakončili ve městě Puno, na břehu jezera Titicaca a jen pár desítek kilometrů od Bolívie. Celkem jsme tady strávili tři dny, a to jak kvůli dohnání práce a finálnímu naplánování Bolívie, tak kvůli místnímu must-see, plovoucím ostrovům Uros.

Příjemně normální Puno…

Samotné Puno je sice dost velké, ale ve finále v něm nic moc není. Místní „památky“ jde celkem jednoduše obrazit během půl dne – v centru je trh, pěší zóna a vyšperkované hlavní náměstí s katedrálou, na nedalekém kopci pak vrch Cerrito Huajsapata se sochou inckého panovníka a ještě o kousek dál pak vyhlídku se sochou kondora, které, na druhé straně města sekunduje vyhlídka se sochou pumy. Určitě tam někde mají i hada, ale toho jsme nenašli. (V incké mytologii had symbolizuje podzemí a minulost, puma zemi a současnost a kondor nebe a budoucnost. Tyhle tři motivy se na inckých památkách a malbách dají najít celkem často.)

Ještě teda docela fajn přístav s desítkami restaurací s vynikajícími (a předraženými!) ceviche a ucházející kolonádou. A tím výčet zajímavostí končí…

 

V Puno jsme ale asi nejvíc bojovali s nadmořskou výškou. Město se nachází zhruba ve čtyřech tisících metrech, takže „jen“ nějakých 500 metrů nad Cuscem, ale i tak nás chození zmáhalo. Jinak celkem banální výstup na vyhlídku s kondorem nám zabral skoro hodinu a připadali jsme si, jako kdybychom vystoupali na nějaký vysoký vrchol.

DSCF0267
“Brutální” výstup na vyhlídku kondora.

…a tourist-trap Uros

Do Puna se každopádně jezdí kvůli ostrovům Uros. Navzdory názvu se nejedná tak úplně o ostrovy, ale o z rákosí postavené a ke dnu ukotvené platformy, na kterých je postavená celá vesnice. Takhle z popisu to zní asi celkem trapně, ale ve skutečnosti se jedná o obrovskou plochu plnou těchhle plovoucích ostrůvků. Na nich jsou baráčky, kostel, škola i fotbalové hřiště, neustále mezi nimi jezdí desítky lodí sem a tam, na okraji se v bahně rochní prasata… No prostě vesnická idylka…

DSCF0286
Idylka na plovoucích ostrovech Uros.

….by to asi byla, kdyby nebylo turistů. Jasně, vyslechli jsme si nějakou pohádku o tom, proč tady ti lidé žijí (historicky prý kvůli bezpečnosti, voda je dobrá obrana proti napadení), každopádně dnes je Uros především turistickou pastí. Každé ráno a odpoledne sem vyráží desítky výletních lodí, které turisty zavezou do některé z osad. Tam následuje skoro povinná projížďka na místňácké rákosové lodi a následně možnost koupit si nějaký suvenýr. Celkově je samozřejmě strašně zajímavý to vidět, ale přišlo nám, že to postrádá jakoukoliv autenticitu a přirozenost.

 

Na rozdíl od většiny turistů jsme se po Urosu vydali dál po jezeře Titicaca, na ostrov Taquile. Tam, podobně jako na Urosu, žije svébytná komunita. Díky větší vzdálenosti od pevniny (cca 2 hodiny „rychlou“ lodí) sem ale míří výrazně méně turistů, díky čemuž se místňáci pořád živí něčím jiným, než skákáním v kostýmech a prodejem cetek.

A rozdíl je vidět na první pohled – po ostrově se nedá chodit moc svobodně, ale víceméně je člověk odkázaný na jednu jedinou cestu, která vede ze severu zhruba do poloviny ostrova. Současně jsou hned u přístavu cedule se zákazem focení místních obyvatel a chozením mezi památky. Navzdory všem omezením se nám Taquile líbil mnohem víc a přišel nám výrazně zajímavější.

 

Závěr cestování po Peru jsme zakončili docela stylově. Zašli jsme si na společnou večeři na místní specialitku. Morče. Zatímco u nás je to oblíbený domácí mazlíček, tady ho jedí stejně běžně jako třeba kuře. A tak jsme si každý objednali půlku morčete a za chvíli před námi přistálo půl zvířete i s nožičkami, hlavou a zuby. Abychom si dodali odvahy ho pozřít, dali jsme si k němu další specialitu, Pisco Sour, citronový koktejl ze zdejší pálenky. Mořče chutnalo trochu jako králík, ale bylo takové lepivější. No, asi to jednou za život stačí. 🙂

Copacabana aneb první dny v Bolívii

Z Puna jsme během asi čtyřhodinové cesty přejeli do severobolivijské vesničky Copacabana. Ta je jako vystřižená z nějakého katalogu – malé městečko utopené mezi kopci a na břehu jezera Titicaca. Přestože je Bolívie nejchudší zemí jižní Ameriky (a už v Copacabaně to je dost vidět), na rozdíl od Puna tady bylo spousta věcí k vidění. Copacabaně předně dominují dva kopce, přičemž na jednom je stará incká astronomická pozorovatelna (reálně několik opracovaných kamenů s výhledem na jezero), na druhém křížová cesta s kapličkou. V centru Copacabany je pak neskutečně monumentální a krásně opravený katolický kostel.

DSCF0361
Monumentální kostel v centru městečka Copacabana.

 

A za zmínku stojí taky místní specialita – pstruh. Na břehu jezera Titicaca jsou desítky malých restaurací, které všechny servírují pstruha asi na deset způsobů. Náš nejoblíbenější byl suverénně pstruh na česneku, tak vřele doporučujeme. 🙂

Mimo to nás celkem nepříjemně překvapilo, jak bylo v Copacabaně draho. Asi jsme si moc zvykli na obědy v těch nejlevnějších peruánských restauracích, kde nás celý oběd vyšel na 18 Kč, každopádně místní ceny nám přišly trochu nastřelené. Obzvlášť po tom, co jsme ze všech stran slyšeli, jak je v Bolívii levno…

DSCF0373_DSCF0383-11 images
Z okolních kopců je Copacabana jako na dlani.

Do Copacabany se ale jezdí zase kvůli ostrovům, a to nedalekému Ostrovu slunce, a ještě o trochu vzdálenějšímu Ostrovu měsíce. My jsme se nakonec rozhodli Ostrov měsíce oželet (je na něm „jen“ nějaký chrám) a raději strávit většinu dne na Ostrově slunce.

Stejně jako v Puno, i tady k oběma ostrovům každé ráno vyráží desítky lodí. Na rozdíl od Peru ale cesta není nijak extra pohodlná, a hlavně trvá celou věčnost. Na Ostrov slunce je to necelých 10 kilometrů, ale cesta lodí tam trvá skoro dvě a půl hodiny. :-/

DSCF0410
K nedalekým ostrovům každý den vyráží desítky lodí…

Oba ostrovy jsou významné kvůli svému významu pro Inky. Ti ostatně pocházeli právě odněkud od jezera Titicaca, a tak je pár jejich památek i tady. Na Ostrově slunce se po nich zachovalo dlouhé (a sakra strmé!) schodiště, které vede k pramenu věčného mládí a potom zbytky královského paláce. Ostatní památky se ale nachází na severní části ostrova, která je turistům zcela nepřístupná. Nikdo nám nebyl schopen vysvětlit, proč přesně, ale vyrozuměli jsme, že za tím je nějaký spor ohledně rozdělování peněz z turistického ruchu.

 

Každopádně i samotná jižní část ostrova je překrásná a vedle památek nabízí hlavně pěkné procházky a výhledy na Titicacu a okolí. Nikdy nezapomenu na nádherný pohled na modré jezero v pozadí se zasněženými šestitisícovkami kdesi v severní Bolívii.

DSCF0476
Úchvatný pohled na jezero Titicaca s šestitisícovkami v pozadí.

Po pár dnech v Copacabaně jsme se vydali do La Paz, de facto hlavního správního města Bolívie a odtud jsme pokračovali do pouštního Uyuni.

 

Categories: Bolívie, Peru

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s