Z Floridy do Minnesoty a přípravy na tříměsíční roadtrip

Po několika “aklimatizačních” dnech na Floridě opět balíme krosny (na dlouhou dobu naposledy!) a míříme na letiště. Vracíme Mustanga, kupujeme sendvič, před startem strávíme obligátní hodinku v letadle na zemi a o čtyři hodiny a jedno časové pásmo později přistáváme na severu USA, ve městě Minneapolis v Minnesotě.

Proč zrovna Midwest?

Volba to není úplně nahodilá – před nějakými 13 lety jsem v Minnesotě strávil rok na střední škole a mám tady pořád spoustu známých a kamarádů. Dva z nich, manželé Alan a Laurie, nás vyzvedávají na letišti a u nich doma strávíme několik následujících dnů. Alan je navíc blázen do aut, a tedy nejpovolanější člověk, který nám může pomoci vybrat auto, ve kterém budeme příští tři měsíce cestovat a bydlet.

Kupujeme auto v Americe

Protože jsme stejným způsobem cestovali na Novém Zélandu, máme jasnou představu, co hledáme – malou dodávku, respektive rodinný minivan, do kterého se vejde postel, všechny naše věci a zásoby na cestu. Na Alanovo doporučení se díváme hlavně na modely asijských výrobců a poměrně rychle zužujeme kandidáty na Hondu Oddysey, Nissan Quest a Toyotu Sienna.

Vedle toho pokukujeme i po „domácích“ alternativách, hlavně stálici Dodge Grand Caravan, respektive Chrysler Town&Country, v několika se nakonec i projedeme, ale nakonec se nám moc nelíbí. Proč? Hlavně proto, že auta v naší cenové relaci byla dost vybydlená, omlácená, smradlavá nebo dokonce solidně prorezlá. Navíc Dodge/Chrysler není zrovna proslulý spolehlivostí, což znamenalo poohlížet se po novějších autech, která ale stála více peněz… No prostě všechno špatně. 🙂

Zase bílá Toyota

S Eli jsme několik dnů jezdili po Minneapolisu a hledali to pravé auto. Ale nic jsme nenacházeli a pomalu propadali frustraci. :-/ Vzhledem k vnitřním dispozicím jsme nakonec zavrhli Hondu i Nissan a soustředili se jen na Toyotu, kterých v nabídce naštěstí nebylo tolik. Unavení, uježdění a nespokojení s tím, co vidíme, jsme nakonec zavítali do takového malého a podivného bazaru u dálnice. Podivné to tam bylo hlavně kvůli „dekoraci“ kanceláře, jejíž stěny zdobily vycpané ryby, zvěř a snad i pár koček. Navíc, jak jsme pak zjistili, je to celé rodinný podnik, takže to tady byl samý bratr, sestra nebo něčí dítě.

No každopádně právě tady jsme našli auto, které jsme nakonec koupili – decentně odřenou, „nevymazlenou“ (rozuměj bez kožených sedaček a DVD systému) bílou Toyotu Siennu, stejně jako na Zélandu bílou a s nevkusným dřevěným dekorem, a najetými 155 tisíci mílemi (cca 250 tisíc kilometrů). Když jsme se projeli a zjistili, že vlastně jen pískají brzdy a řemen místy zavrže, což nám přesně dělala i naše zélandská Estima, bylo rozhodnuto…

IMG_7774
Tak tady budeme žít dalšího čtvrt roku

Pro případné zájemce o koupi auta v USA ještě doplním pár informací:

  • každý stát má jiná pravidla pro prodej aut lidem, kteří nejsou občany USA nebo tam nemají trvalý pobyt. Tuhle agendu má na starosti Department of Motor Vehicles, resp. DMV, každopádně informace na internetu jsou hodně vágní a vyplatí se jim zavolat, napsat nebo zavítat osobně. V Minnesotě si auto může koupit kdokoliv a k zápisu je potřeba jen jakýkoliv úřední doklad (občanka, pas, řidičák…)
  • jak se ukázalo, problémem není auto koupit, ale pojistit. A pojištění je podmínkou přepsání vlastnictví auta. Nezkoušeli jsme všechny pojišťovny, jen několik hlavních, a nakonec jsme vybrali Progressive. Nejsou nejlevnější, ale orientační nabídku jsem měl během nějakých 10 minut a později jsem si ji mohl upravit podle auta, které jsme nakonec koupili. Pro informaci, půlroční pojištění na naše konkrétní auto nás vyšlo na 503 dolarů…
  • auto můžete koupit buď od dealera, jako my, nebo od jiné fyzické osoby. Dealer zařídil celý převod za nás a jediné, co potřeboval, byl pas a číslo uzavřené pojistky. V případě nákupu od fyzické osoby proti penězům dostanete tzv. „title“, což je dokument charakteru velkého techničáku. Na DMV pak při doložení title převedou vlastnictví auta.
  • cena našeho auta nakonec vyskočila skoro o 700 dolarů. Jednak se při nákupu platí daň z ceny vozidla (v Minnesotě 6 %), pak něco málo padlo na poplatek za převod (snad 80 dolarů) a zbytek na prodloužení tzv. „tabs“.
  • …tabs je v podstatě forma silniční daně, kdy si za cca 100 dolarů na rok platíte právo auto legálně provozovat na veřejných komunikacích. V praxi to má charakter takové malé barevné samolepky, která se lepí na SPZ.

Přestavujeme auto na campervan

Auto máme, tak vyrážíme na cestu. Z Minneapolisu se vydáváme do Alexandrie, kde jsem bydlel a studoval a kde nám můj známý Donnie pomáhá auto přestavět tak, abychom v něm mohli i spát. Jinými slovy Donnie, celkově mnohem zručnější člověk než já, nám namísto zadních dvou řad sedaček během pár hodin vykouzlí bytelnou postel. S Eli dokupujeme základní věci jako úložné boxy na věci, plynový vařič, sítě na okna proti hmyzu a malou ledničku (to je ponaučení z Nového Zélandu, který jsme protrpěli jen s chladící taškou) a konečně jedeme na roadtrip!

Objíždíme přírodní parky v Minnesotě

Jako první míříme na sever, směrem k městu Bemidji (kdo viděl seriál Fargo, tak zná…). Navštěvujeme státní park Itasca, kde pramení řeka Mississippi, a pokračujeme na sever, až ke kanadské hranici, do národního parku Voyageurs. To je rozlehlá jezerní oblast plná větších a menších ostrůvků. Jak zjišťujeme bohužel až na místě, bez vlastní lodi se nikam moc nedostaneme. Spokojíme se tak se dvěma kratšími treky a pokračujeme k Hořejšímu jezeru a do města Duluth. To je nejrušnější přístav v Minnesotě odkud vyplouvají nákladní lodě nejen jinam v rámci Velkých jezer, ale i do Atlantiku. My tady navštěvujeme nejen Duluth samotné, ale hlavně okolní státní parky Split Rock a Gooseberry Falls.

Welcome to Chicago!

Následujících několik dnů je hodně přejezdových. Víceméně se snažíme co nejrychleji dostat k Niagarským vodopádům, tak během jednoho dne přejíždíme zbytek Minnesoty a většinu sousedního Wisconsinu. Na odpoledne se zastavíme v Chicagu, kde v pětatřicetistupňovém vedru procházíme zábavní park Navy Pier, nedaleký Millenium Park a hlavní centrum města. Celkově se nám v Chicagu líbí, jen doprava je tady absolutně šílená, a tak jsme vlastně rádi, že můžeme pokračovat dál.

Přes dodgy Detroit do Kanady

Další den projíždíme celý Michigan a na skok se zastavujeme vlastně jen v Detroitu. Tohle město během poslední ekonomické krize dost utrpělo, vyhlásilo bankrot a dodnes je to dost vidět – mimo samotné centrum leží odpadky, tráva není posekaná a domy, když už nejsou prázdné, tak vypadají docela chudě. Projíždíme i známou 8 Mile Road, proslavenou Eminemem a jeho stejnojmenným filmem. Ulice sice není tak divoká, jak jsme čekali, ale dodgy je to hodně. 🙂 Nakonec přejíždíme přes monumentální Ambassador Bridge a po pár minutách na celnici už jsme v kanadském Ontariu.

Categories: USA