Široširá Manitoba a bizoni v Saskatchewanu

Po týdnu stráveném v nádherném Ontariu pokračujeme dál, do provincie Manitoba. Naší další zastávkou na cestě po Kanadě je město Winnipeg, následované národním parkem Riding Mountain.

Po procházce v parku Quetico sedáme do auta a vyrážíme. Do Winnipegu má být nějakých 500 kilometrů, což podle navigace odpovídá necelým sedmi hodinám jízdy. Nejdřív se tomu směju, protože tak pomalu vážně nejezdíme. Po třech hodinách jízdy, mimochodem pořád v Ontariu, po klikatých a úzkých silničkách, tu a tam zpestřených frézováním vozovky nebo jinou opravou, se s tím časovým odhadem pomalu smiřuji.

První setkání s Manitobou

Hranice s provincií Manitoba pro nás pak znamená tři věci – dvouproudou dálnici, výrazně levnější benzín, a hlavně skoro okamžitou změnu krajiny. Namísto lesů a jezer tak během pár desítek minut pozorujeme celkem monotónní placku, ze které vystupují tak možná obilná sila četných farem.

Winnipeg do tohohle konceptu tak nějak zapadá. Určitě nepřispělo počasí, neb se nad námi několikrát přehnala bouřka, každopádně to město nám přišlo takové zvláštně zašlé. Centrum kolem řeky a parku The Forks bylo ještě docela hezké, mimo něj jsme si ale připadali jako v Detroitu – neopravené industriální budovy, sem tam pohozené odpadky, prázdné ulice. No za srdíčko nás to tam úplně nechytlo.

DSCF2018

O dvě a půl hodiny později ale přijíždíme k po dlouhé době dalšímu národnímu parku Riding Moutain. Opakuje se situace z vjezdu do Manitoby – na posledních pár kilometrech se zemědělská půda začne vlnit a rychle přejde v krásný les plný jehličnanů.

Přestože Riding Mountain není nějak extra rozlehlý, nabízí několik desítek hiků různých obtížností. My nakonec volíme asi 12 kilometrů dlouhý okruh Bald Hill Trail, který sliboval nádherný rozhled na všechny strany.

DSCF2068_DSCF2077-10 imagesNa národním parku Riding Mountain se nám ale líbilo hlavně to, jakou roli hraje pro obyvatele Manitoby – možná to je nedostatkem jiného vyžití, ale park byl narvaný k prasknutí. Městečko Wasagaming, kde je vjezd do parku, hotely, kempy a restaurace, ale i tak působilo neskutečně příjemně a mile a dali jsme si tam nejlepší zmrzlinu.

…a rozlehlý Saskatchewan

Z Manitoby to je vše a my přejíždíme do vedlejší provincie Saskatchewan. O 800 kilometrů, 7 hodin a jednu noc na parkovišti u dálnice později projíždíme rozsáhlými pastvinami do národního parku Grasslands. Tenhle park je držitelem dvou NEJ v celé Kanadě – je nejnovější a vzhledem k velké rozloze a malému počtu lidí žijícím v okolí jsou tady nejlepší podmínky pro pozorování hvězd. Ty kvůli mrakům nakonec moc nevidíme, ale zato dáváme několik úžasných trailů.

Grasslands National Park je rozdělený na dvě části – východní a západní – které nejsou propojené. Přejíždět mezi nimi se musí takovou zvláštní oklikou a trvá to několik hodin.

První den trávíme ve východní části, kde nejdříve celkem náhodou objevíme vyvýšený útes, ze kterého vidíme na celkem velkou část parku a potom jdeme na asi 12 kilometrů dlouhý hike do Valley of Thousand Devils. Cesta docela rychle ubíhá a my se najednou ocitáme uprostřed zvláštní krajiny, kterou dodnes formuje voda a bleskové povodně – úzké vymleté kaňony tady doplňují několik desítek metrů vysoké homole, tvořené buď obroušenou skálou nebo uschlým bahnem, které se pod nohama okamžitě drolí.

DSCF2274

Cestou zpět procházíme (v kraťasech) vysokou trávou, když se mě Eli zeptá, jestli tady nežijí hadi. Okamžitě odpovídám, že stoprocentně ne, byť je to v ten moment spíš přání, než jistota. 🙂 Každopádně nakonec zjišťujeme, že tady žádní hadi fakt nežijí.

…což se ale už nedá říct o západní části parku, kam vyrážíme další den. Je sychravo, vypadá to na déšť a podle rangera to znamená, že se hadi budou schovávat za kameny a trsy trávy a my si tak máme dávat sakra pozor, kam šlapeme. A nejsou to žádné užovky, ale rovnou chřestýši. A prý jich tam mají hodně. :-/

 

Navzdory hadům se vydáváme nejdřív na kratší poznávací a vyhlídkový okruh 70 Mile Butte a poté přejíždíme hlouběji do parku, kde si chceme dát obligátní zhruba 15 kilometrů dlouhý hike. Po cestě prérií najednou v dálce zahlédneme takovou malou černou tečku, ze které se po chvilce vyklube bizon. A ne úplně malý, je to celkem macek a promenáduje se kousek od silnice. Chvíli ho pozorujeme, jak sem tam něco utrhne a sežere, nebo jak se vášnivě válí v prachu. Vypadá u toho docela vtipně, což ještě podtrhuje jeho tělesná konstrukce – přední polovina bizona je taková mohutná a porostlá hustou srstí. Ta zadní je sice svalnatá, ale mnohem hubenější a vlastně to zvíře vypadá, jako by si zapomnělo kalhoty. 🙂 Každopádně my se ještě pár stovek metrů uctivě nesmějeme a pokračujeme dál.

Když si myslíme, že highlight našeho dne jsme nechali za sebou, přijíždíme do obří kolonie psounů prériových. Desítky psounů přímo u silnice panáčkují na z hlíny uplácaných „rozhlednách“, pobíhají, schovávají se do nor, a nebo se jen tak povalují.

Z národního parku Grasslands míříme ještě do nedalekého města Eastend navštívit Scottyho. To není nějaký náš známý, ale největší socha Tyranosaura Rexe, která kdy byla nalezena. Vyhrabali ji kousek odsud a nakonec kolem ní postavili celé muzeum.

DSCF2363

Každopádně tím naše návštěva Saskatchewanu končí a my opět přejíždíme několik stovek kilometrů do provincie Alberta a města Calgary…

Categories: Kanada

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s