Z pouštního Moabu až do deštivého Bostonu: Poslední dny na cestě

Už je to tak, za dva týdny už budeme zpátky v Praze. Naštěstí před sebou pořád ještě máme několik zajímavých míst, na která se před cestou domů podíváme. A taky nás čeká ještě pěkně dlouhá cesta – z Colorada je to do Minnesoty „jen“ přes jeden stát, ve skutečnosti nás ale od Minneapolisu dělí ještě přes 2 tisíce kilometrů.

DSCF6827
NP Badlands

Probouzíme se do deštivého rána v motelu v coloradském městečku Cortez. Na snídani si zase jednou uvědomíme, jak strašně se tady v rámci zjednodušení práce plýtvá – aby nikdo nemusel řešit mytí nádobí, je všechno nádobí i příbory jednorázové, plastové. Navíc nejenom, že se z toho špatně jí, pěnové talíře při každém pohybu vydávají nepříjemně šustivý zvuk, při kterém sebou pokaždé cuknu.

Původní americká památka Mesa Verde

Z Cortezu míříme jen o pár kilometrů dál do národního parku Mesa Verde. Tahle docela krkolomně přístupná oblast rozkládající se v horách nad Cortezem je zajímavá díky netradičnímu indiánskému osídlení. Původní obyvatelé Ameriky tady totiž nežili v týpíčkách, jak jsme zvyklí, ale pod masivními skalními převisy si stavěli velká sídliště z hliněných cihel. Celkem je v téhle oblasti snad 10 větších a menších sídlišť, kterým dominuje poměrně rozsáhlý skalní palác.

Z poměrně zeleného a zemědělského Corteze během pár hodin přejíždíme na sever, do Utahu, respektive do městečka Moab. To je ideálním výchozím bodem pro návštěvu národního parku Canyonlands, který pro tentokrát vynecháváme, ale hlavně pro mnohem známější národní park Arches.

Večer před jeho návštěvou kempujeme v poušti pár kilometrů na sever od Moabu. Když si odmyslíme jemný písek, který nám vítr rozfoukal po celém autě, je to i díky epickému západu slunce jedno z nejkrásnějších míst, na kterém jsme minimálně ve Státech nocovali.

DSCF6651

Nádherné Arches

Jinak co se národního parku Arches týká, tak na tomhle cca 20 x 20 kilometrů rozlehlém území jsou desítky nejrůznějších roztodivných skalních útvarů – od skal nejrůznějších tvarů přes velké balvany balancující na mnohem menší základně až po obrovské skalní oblouky. Bohužel sem dorážíme ještě v sezóně, díky čemuž je park solidně přelidněný a na většině míst máme problém najít místo k zaparkování.

Během dne a v prakticky čtyřicetistupňovém vedru dáváme několik hiků – nejdřív ty kratší kolem Balanced Rock a Turret Arch, načež pokračujeme několikakilometrovým výšlapem k největší místní atrakci, skalnímu oblouku Delicate Arch.

DSCF6764

Po dni stráveném v národním parku Arches nás čeká několik dlouhých přejezdů. Nejdřív jedeme do města Boulder v Coloradu. Tohle nádherné podhorské městečko, slabou hodinu jízdy nad Denverem, nám celkem učarovalo. 🙂 Proč ale, když jsme si ho představovali úplně jinak?

Městečko Boulder

O Boulderu jsme si mysleli, že to bude centrum horolezců, že bude obklopené horami a že tady sport bude čišet z každého rohu. Něco jako byla na Novém Zélandu Wanaka nebo v Kanadě Banff a Whistler. Namísto toho jsem v Boulderu našli velkou vysokou školu, která ovlivňovala část města, nádherné parky v okolních horách, a hlavně moc příjemnou hlavní třídu, která protíná centrum města od východu k západu.

Jasně, většina podniků tam byla trochu turistická, ale našly se příjemné výjimky – třeba úžasný obchod s čajem přímo v centru, vynikající vietnamské bistro prakticky na rohu křižovatky nebo na první pohled moc fajn knihovna.

Se západem slunce opouštíme Boulder a dáváme si pozdně večerní přejezd do Wyomingu. Hned ráno pokračujeme a oběd si už dáváme na západě Jižní Dakoty v oblasti Black Hills. Tahle oblast hlubokých borovicových lesů uprostřed nekonečné stepní pustiny by sama o sobě asi nebyla dost dobrým důvodem k návštěvě, naštěstí tady ale mezi lety 1927 a 1941 vystavěli světoznámý památník čtyř amerických prezidentů, tedy Mount Rushmore.

Poslední velká zastávka, Jižní Dakota a zpět do Minnesoty

A je docela zajímavé vidět, jak vytesání několika tváří do skály dokáže pozvednou turistický zájem o celou oblast – v okolí jsou dneska desítky nejrůznějších atrakcí a podniků, díky čemuž se dá v oblasti Black Hills, respektive ve městě Rapid City, v pohodě strávit třeba týden.

Přespáváme uprostřed nádherného borovicového lesa kousek za hranicí národního parku a náhodou si pouštíme Tanec s Vlky. Po třech hodinách si uvědomujeme, jak neskutečně nás tenhle film oslovil. Ještě později zjišťujeme, že se paradoxně natáčel i odehrává právě v okolí Black Hills.

Další den si dáváme několik malých hiků v západní části Black Hills – jdeme se projít k hezkým vodopádkům Roughlock Falls a Little Spearfish Falls a v oblasti kaňonu Spearfish Canyon trávíme celé dopoledne a část odpoledne. Hodinu před západem slunce dojedeme ještě do národního parku Badlands, který z větší části jen projíždíme. Jsme nadšeni z neskutečně drsné krajiny. Zapadající sluníčko, a hlavně neskutečná zima nám ale, protentokrát, v průzkumu tohohle místa zabránily.

Jižní Dakota už sousedí přímo s Minnesotou, každopádně do Alexandrie je to pořád přes 8 hodin jízdy. Krajina tady navíc není moc záživná a hrozně rychle se okouká. Zase jednou si tak dáváme přejezd dlouho do noci, a nakonec kempujeme na břehu řeky Missouri. Poslední den našeho roadtripu se ještě zastavujeme ve městě Sioux Falls, kde koukáme na vodopády a za neustávajícího deště dojíždíme do Alexandrie. Rozmontováváme postel, začínáme rozdávat věci, které jsme cestou nahromadili a hned další den přejíždíme do Minneapolisu. Cíl máme jasný – prodat auto a odletět.

To druhé se nám daří celkem s přehledem, prodej auta je ale oříšek – na rozdíl od Christchurche, kde jsme prodali docela dobře, v Minneapolisu nemáme žádného zájemce. Nakonec auto necháváme v autobazaru, kde se prodá tzv. „on consignment“ – to znamená, že prodejce si z prodeje vezme fixní podíl a zbytek nám pošle. Nakonec to dopadá tak, že auto v bazaru stojí až do konce října a až potom se prodává…

Závěrečná zastávka v Bostonu, poslední pizza a americký kafe

Díky Eli a jejímu umění hledání letenek nacházíme super spoj zpět do Česka – z Minneapolisu letíme do Bostonu, kde máme celý den volno před dalším letem. Přes noc pak letíme do Londýna a po obědě bychom měli být v Praze. Když si odmyslím ranní sprint s krosnami z jednoho terminálu na druhý, tak všechno probíhá docela dobře. Jen v Bostonu na letišti nevedou úschovnu zavazadel, tak se se všemi našimi batohy musíme táhnout až do centra města, kde je necháváme v celkem pofidérní úschovně na vlakovém nádraží.

Na rozdíl od středozápadu je v Bostonu zrovna docela ošklivo – oblačnost, místy zaprší a hlavně je celkem chladno. Nám to každopádně v ničem nebrání a během pár hodin procházíme celé centrum města. Z těch nejsilnějších zážitků stojí za to zmínit oběd v čínské čtvrti (nevím, co to bylo, asi králík, ale pálilo to jako čert a byly v tom kosti) a pak oblast kolem Christopher Columbus Waterfront Park – ať už je to nedaleké molo nebo naopak tržiště Faneuil Hall, kde se dá sehnat skoro cokoliv.

Let do Londýna a návazně do Prahy probíhá celkem normálně. Letíme s jednou z nízkonákladových společností, které přes oceán létají menšími letadly pro 200 lidí, které na těchhle trasách moc často nepotkáte. Dvakrát pohodlné to není, ale hlavně, že jsme doletěli v pořádku. 🙂 Perličkou je, že dva dny po našem letu tahle aerolinka, Primera Air, krachuje… To bylo o fous!

Categories: USA

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s