We made it! Po třech tisících kilometrech a čtyřech dnech strávených převážně v autě stojíme před cedulí Welcome to Alaska. Během minuty projíždíme hraniční kontrolou a po měsíci stráveném v Kanadě se zase ocitáme na půdě USA. S velkou dávkou zvědavosti, jak moc se nejsevernější stát bude lišit od těch ostatních.

Že se nacházíme v jiné zemi, nám připomíná jen pár drobností – ukazatelé rychlosti a vzdálenosti jsou uvedené v mílích a stav silnic je o kapku lepší. Jinak zase skoro sami plujeme v naší Toyottce zdánlivě nekončící divočinou – ne nepodobnou té yukonské.

Nečekané kánoe a další rodinná session

Zapíchneme to ve free kempu, kde se máme setkat s mojí sestřenicí Markétou a jejím přítelem Neilem, kteří se akorát z Aljašky vracejí. Opět nás ohromuje americká vybavenost, která je pro veřejnost dostupná úplně zdarma – krásně upravená místa pro kempery se stolečky, čistými suchými záchody, naučnou stezkou nad mokřady, a dokonce kánoe na půjčení! Neváháme ani vteřinu a do jedné z nich nasedáme. Na rozlehlém jezeře jsme jen my a pár vodních ptáků, užíváme si to neuvěřitelné ticho a nedotčenou přírodu kolem nás. Chvíli okukujeme bobří stavbičku z klacků a dřeva. Její architekti se sice neukážou, ale i tak má celé tohle místo úžasnou atmosféru.

Markéta s Neilem pořád nikde, signál v nedohlednu, a tak se rozhodneme, že přejedeme do sousedního kempu se stejným názvem, jestli náhodou nečekají tam. Nečekají a my si všímáme, že nám upouští pneumatika. Sjedeme ji tedy ještě pár kilometrů k nejbližší benzínce dofouknout. Benzínka uprostřed ničeho zavřená, vzduch nemají, zato si všímám kemperu, který zrovna projíždí kolem nás, a ze srandy říkám Péťovi: „Hele, to by mohli být oni, co?“. „No to jsou oni, mají českou SPZ.“ Večer tedy trávíme společně v jejich luxusním paláci na čtyřech kolech. Neil nám uvaří večeři a nad lahví vína, kterou jsme s Péťou pořídili po víc jak měsíčním abstinování v rámci nákupu zásob na Aljašku, povídáme až do noci.

Tok byl trochu šok

Ráno vyrážíme do města Tok s cílem spravit pneumatiku. Tok se rozkládá na pár set metrech čtverečních a jedné křižovatce a nedokážu ho definovat jiným slovem než shithole. 😉 Pár benzínek a autoopraven, ke kterým se musí člověk dostat přes bahnité „pole“ s výmoly, dvě restaurace, obchod… Každý tu jezdí v obřím prorezlém pick-upu, chodí v holinkách a flanelové košili, chlapi mají dlouhé vousy a i ženský vypadají hrozně drsně. Chvíli na to koukám jak puk, ale pak zjišťuju, že se mi to vlastně hrozně líbí! 🙂 Přesně takhle drsně jsem si Aljašku představovala a konečně mi dochází, že tu fakt jsme.

Pneumatiku nám opravili hned (byl v ní zapíchnutý hřebík), stavili jsme se tu na vynikající burger v restauraci praskající ve švech a zavítali do návštěvnického centra, kde zrovna probíhal bleší trh. Usoudili jsme, že losí parohy ani řetězovou pilu nepotřebujeme a za hustého deště vyrazili na další dlouhou cestu – k pobřeží do rybářského městečka Valdez.

Rybářské centrum Valdez

Cesta do Valdezu byla jedním slovem epická. Rovinaté pláně s úzkými jehličnany se změnily na hornatou krajinu, která díky mrakům a pošmournému počasí vypadala ještě víc divoce a dramaticky. Zastavili jsme se na vyhlídce na ledovec Worthington a u několika vodopádů v soutěsce Thompson Pass.

Samotný Valdez na mě působil hrozně naturálně a totálně mě nadchnul. Život místňáků se tu točí hlavně okolo rybaření. U přístavu, který tvoří hlavní centrum malého městečka, se nachází několik přístřešků s komplet vybavením pro čištění a kuchání ryb a taky háky, u kterých se rybáři můžou vyfotit se svojí trofejí.

Jinak je tu krátká promenáda, pár restaurací a hotelů, knihovna a nic moc dalšího. Pro turisty je tu hlavní atrakcí možnost vyjet na mořské kajaky, což jsme ale kvůli šílenému počasí a ještě šílenějším cenám ani nezvažovali. Propršenou a mrazivou noc jsme strávili u magického jezera za městem s výhledem na ledovce a horské štíty.

Ani další den déšť nepřestával, a tak jsme se uklidili do nesmírně útulné kavárny, kde se příjemně pracovalo. Pak jsme vyjeli zpátky se zastávkou v národním parku Wrangler St. Ellias.

Zpátky v čase – měděné doly uprostřed hor

Tenhle park je svou rozlohou největším národním parkem v USA. Nejpopulárnějším cílem jsou vesnice McCarthy a Kennecot, dříve známé pro těžbu mědi. Nejprve se stavíme v návštěvnickém centru, kde nám moc milý ranger vysvětlí všechno potřebné a zásobí nás spoustou mapiček, brožur, a dokonce naučným CD do auta. 🙂 To nakonec vítáme s nadšením – poslední úsek cesty vede po úzké, nezpevněné a hrbolaté McCarthy Road, dřívější železnice, kde 60 mil zdoláváme skoro tři hodiny. Výhledy na okolní přírodu a řeku jsou perfektní.

Na její konec se dostáváme až večer, a tak to zarazíme na parkovišti a chystáme si něco k jídlu, když vtom zahlédnu mezi stromy něco velkého – los! Tedy spíš losice, obrovské zvíře, tak na 15 metrů od nás. Kouká na nás a my na ni a za chvíli k ní cupitá mláďátko. Nejroztomilejší! 🙂

Ráno (zase prší) nasedáme na shuttle autobus (auta už dále nesmějí) a necháme se dovézt do historického Kennecotu. Ten už dnes působí dost opuštěně, ale z historických fotek to vypadá, že to tu dřív docela žilo. Těžila se tu měď, jezdily sem vlaky, žily tady celé rodiny horníků… To je dost fascinující, když si člověk uvědomí, jak strašně daleko se tohle místo nachází od nejbližší civilizace, a jak moc odříznuté muselo být hlavně v zimě.

Některé budovy jsou nyní zrekonstruované a přetvořené na jakýsi skanzen, a tak si je projdeme, a pak už vycházíme na plánovaný trek k ledovci. Strašně prší a je zima a já zjišťuju, že moje zimní bunda rozhodně není nepromokavá. Na náladě mi nepřidává ani to, že na stezce pořád obcházíme čerstvé medvědí bobky. 😛 Zvoníme rolničkou a modlíme se, aby si ke svačině vybrali radši nějaké borůvky a ne nás.

Ledovec je úžasný, poprvé v životě se dostaneme doslova až na něj – opravdu je to průhledný led, který klouže…:) Delší variantu treku ale už zamítáme s tím, že z výhledů kvůli mlze stejně nic nebude.

Cestou zpátky ještě shlédneme v jednom z muzeí video o tom, jak se chovat při setkání s medvědem (no jasně, přeperte si grizzlyho, žejo…) a shuttlem se necháváme svézt do sousedního McCarthy. Tady už toho moc není – jen pár domů, mininávštěvnické centrum a další muzeum. Vůbec si nedokážu představit, jak těžký život tady lidi musejí vést – je to nesmírně odlehlý a zapomenutý kus světa, uprostřed divočiny, odříznutý řekou, neprostupnými lesy a vysokánskými horami.

Celí zmrzlí se běžíme schovat do bezpečí našeho bílého domečku na kolečkách, kde chvíli rozmrzáme, než se zase vydáme na cestu zpátky po scénické, ale rozbité McCarthy Road. Kupodivu nám zpáteční cesta uteče mnohem rychleji a my už se můžeme těšit na další cíl – největší město Anchorage.

Categories: USA