Na posledních pár dnů v Bolívii jsme se vrátili do La Paz, zhruba milionového správního centra země. Kromě tradičního chillu a projížděk systémem lanovek Mi Teleférico jsme se vydali i na dva výlety – do bývalého centra preincké říše v Tiwanaku a na kole jsme si sjeli proslulou Cestu smrti.

Samotné La Paz je strašně zajímavé město. Není zas tak velké, nebo mi alespoň necelý milion lidí po mnohonásobně větším Santiagu a Limě nepřijde tak moc, ale je neskutečně rozlehlé. La Paz leží jak v údolí, tak na jeho úbočích. Jeho část El Alto navíc přesahuje ještě na stejnojmennou náhorní plošinu poblíž. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme cestou z Copacabany dojeli na okraj El Alto a celé město se otevřelo pod námi s monumentální šestisicovkou Huayana Potosí v pozadí.

Tenhle unikátní kopcovitý reliéf, doplněný poměrně úzkými a klikatými uličkami, dělá z dopravy po městě peklo na druhou. Dopravní zácpy jsou tady na denním (a nejspíš i nočním) pořádku a cesta z centra na letiště trvá klidně i hodinu. A ne, není to moc daleko.

Poznávání La Paz z lanovky

Možná právě proto tady před pár lety začali stavět takzvané Mi Teleférico, tedy soustavu lanovek, které vedou z centra na okolní kopce a po nich. A právě Mi Teleférico pro nás byl skvělým, levným (jedna jízda vyšla zhruba na 10 Kč) a hlavně bezpečným způsobem, jak si prohlédnout La Paz. Rozhodně můžeme doporučit červenou linku, která vede z centra na El Alto a během pár kilometrů nabere několik stovek výškových metrů. Na ni navazuje modrá linka, která sice nijak výrazně nestoupá, ale je suverénně nejdelší a je z ní hezký pohled na celkem chudé El Alto.

Celý ten systém se celkem rychle rozvíjí. Během naší cesty na sebe všechny trasy navzájem ještě úplně nenavazovaly, ale do léta 2019 by už měly.

Vyjma Mi Teleférico, několika trhů včetně toho „proslulého“ čarodějnického (sušená lamí embrya byla, ale jinak to bylo celkem normální), pár kostelů a hezké, ale turistické části kolem ulice Sagarnaga, toho ale v La Paz upřímně zas tak moc není. Jinými slovy je potřeba se vydat mimo město a přesně to jsme udělali.

Zklamání v Tiwanaku

Necelé dvé hodiny autobusem od La Paz se nachází archeologické naleziště Tiwanaku, bývalé sídlo stejnojmenné civilizace jedna z nejvýznamnějších historických lokalit v celé Bolívii. Asi bylo chybou se sem vypravit až potom, co jsme viděli chrámy a další památky v Peru, protože ve srovnání s nimi a s památkami kolem Copacabany nám Tiwanaku přišlo takové nemastné neslané.

V podstatě se jedná o celkem rozsáhlý komplex, kterému dominuje kopec (= pozůstatek chrámu) na jedné straně a potom několik málo mírně zrekonstruovaných obvodových zdí na straně druhé. I díky absenci jakýchkoliv informačních tabulí nebo popisek jsme si toho z návštěvy Tiwanaku tak moc neodnesli :-/ Alespoň, že doprovodné muzeum bylo celkem fajn a okolní příroda jakbysmet.

Na kole po Cestě smrti

Mírně adrenalinovějším zážitkem pak byl celodenní „výlet“ na nejbizarnější atrakci široko daleko, světoznámé Cestě smrti. Než pár let nazpět nedaleko ní postavili novou asfaltovou silnici, to byla nejrychlejší spojnice mezi La Paz a východem země. Každý den tudy projížděly stovky kamionů, autobusů, aut a kdo ví čeho ještě, no a protože ta cesta není ani asfaltová, ani moc široká, ani zabezpečená svodidly a vlastně je to spíš taková horší horská polňačka s hlubokým srázem po straně, čas od času nějaké auto přepadlo dolů. Průměrně tady ročně zemřelo 200 až 300 lidí, takže odtud ten celkem příznačný název.

Náš „výlet“ spočíval v tom, že jsme si tuhle místní pamětihodnost sjeli na horském kole. A že to bylo epický!

Začátek teda ne – odjezd v 7 hodin ráno byl trochu bolestivý, ale dali jsme to. Ta pravá sranda ale začíná až o hodinu a cca tisíc výškových metrů v horském sedle La Cumbre, kde vystupujeme z autobusu, navlékáme se do slušivých mundůrů, fasujeme kola, následně si připíjíme nějakou devadesátiprocentní pálenkou (bezpečnost nade vše!) a vyrážíme dolů. Celý sjezd měří nějakých 64 kilometrů, protože se ale jede celou dobu z kopce, respektive maximálně po rovince, i se zastávkami je to záležitost jen na pár hodin.

První část je úžasná – mrzne, okolní kopce pokrývá sníh a my sjíždíme po nové asfaltové silnici. Až po necelé hodině jízdy sjíždíme na samotnou Cestu smrti – fakt takovou úzkou prašnou silničku, která vede kamsi do pralesa. Tady začíná trochu přituhovat, štěrk a místy mokré kameny dost kloužou a občas někdo spadne. Naštěstí jsou ty nejnebezpečnější úseky už osazené svodidly, což je fajn, ale svodidla rozhodně nejsou všude.

Postupem cesty se rychle mění ráz krajiny. Z původního zasněženého sedla se celkem rychle dostáváme do tropického pralesa, kde je tak o patnáct stupňů víc a skoro stoprocentní vlhkost. Během další hodiny a půl pak zase jedeme po vyprahlé cestě mezi stejně vyprahlými poli. To všechno během nějakých 5 hodin jízdy na kole, kdy klesneme celkem o 3 600 metrů.

Cestu končíme v jednom ze zvířecích sirotčinců v tropickém pralese. V tomhle konkrétním se starají o několik druhů opic, kterých tady celkem běhá, skáče a zvědavě kouká několik desítek. Mimo to tady ale mají i tapíra, srnce, a nebo moji oblíbenou kapybaru. 🙂

Cesta zpět je nekonečná a bohužel zjišťujeme, že Cesta smrti je pořád nebezpečná. Jen pár minut po odjezdu ze sirotčince dojíždíme auto, které přepadlo přes hranu a spadlo ze srázu. Dole vidíme zraněného člověka, který se nehýbe, a malé dítě. Naši průvodci hned slaňují dolů, volají sanitku a během následující hodiny zraněného stabilizují a vytahují nahoru. Sanitka nikde, prý je to ale normální. Odněkud se zjevuje dodávka, do které nakládají zraněného a mizí pryč. My pokračujeme nekonečně dlouhou cestou do La Paz.

Tím, že jsme Bolívii neměli na našem původním cestovním seznamu, zbyly nám na ni jen necelé dva týdny. Na tak rozlehlou a zajímavou zemi je to trestuhodně málo. Vlastně jsme viděli jen La Paz a okolí a solné pláně, většina země se ale rozkládá na východ v deštných pralesích. Tak tam zas někdy příště…

…teď nás ale čeká kulturní šok, kdy se během jedné noci přesuneme z Bolívie do centra okázalosti, bohatství a luxusu. Letíme na Floridu.

Categories: Bolívie