Tak jaký to bylo? Shrnout rok života na cestách je docela oříšek. Nejen, že jsme se podívali do různých koutů světa a viděli nespočet úžasných míst. Díky vykročení z komfortní zóny a každodenního shonu jsme si taky prošli celkem velkou vnitřní proměnou. Jaké momenty vnímáme zpětně jako nejzásadnější?

Máme zážitky, které nám už nikdo nevezme

Východ slunce nad Angkor Watem, návštěva vesničky barmských uprchlíků v severním Thajsku, třídenní trek na vrchol indonéské sopky, ziplinění hluboko v laoském pralese, pasoucí se ovečky na šťavnatě zelených pahorcích na Zélandu, mláďata tučňáků dožadující se potravy v daleké Patagonii, cesta za polární kruh na Aljašce, návštěva filmových studií v Hollywoodu… a takhle bychom mohli pokračovat ještě další hodinu. Minimálně. Zážitků, které jsme si za ten rok stihli nastřádat díky cestování celkem po 17 zemích světa, máme nespočet. A víme, že už si je budeme pamatovat napořád. Takhle zpětně třeba při pohledu na fotky mi přijde až neuvěřitelné, kolik se toho za jeden rok dá poznat.

Rok života jsme prožili opravdu naplno

Pro nás oba bylo asi nejzásadnějším „objevem“ během ročního cestování poznat úplně jiné vnímání konceptu času. Doma v Praze jsme sice taky žili dost aktivně, ale určitý režim a každodenní chození do práce způsobovaly, že nám čas ubíhal hrozně rychle. Ani jsme se nestačili nadechnout a už tu bylo další pondělí, další víkend, další Vánoce… Na cestách tomu tak ale nebylo. Každý den jsme totiž prožili jinak než ten předchozí a naplnili ho nespočtem nových zážitků, podnětů a dojmů. Uvědomili jsme si, co všechno se dá za relativně krátkou dobu prožít a jak plnohodnotněji se dá žít. Zároveň si ale jednotlivé zážitky dokážeme vybavit do detailů a neslévají se nám v jednu abstraktní šeď. Za mě bylo proto období od října 2017 do října 2018 tím nejintenzivněji prožitým rokem vůbec.

Cítíme ještě větší lásku k přírodě

Přírodu oba s Petrem milujeme odjakživa. Během roku na cestách jsme přirozeně trávili čas v civilizaci, ve větších či menších městech, ale větší důraz jsme kladli právě na poznávání přírodních krás světa – ať už to byl dusný asijský prales s vodopády, dechberoucí novozélandské pobřeží, odlehlé kouty Patagonie nebo nekonečné kanadské lesy a aljašská tundra. Ze všech těch krás, které naše planetka skrývá, nám občas docela padala čelist a užívali jsme si je, jak jen to šlo. Na všechna ta divoká zvířata včetně delfínů, tučňáků, grizzly nebo bizonů, které jsme viděli ve volné přírodě, budeme vzpomínat ještě hodně dlouho. Zároveň jsme si ale hlavně během kempování hluboko v divočině daleko od případné pomoci nebo signálu uvědomili, jakou má příroda sílu, jak moc se od ní díky všem našim vymoženostem vzdalujeme a jaký respekt si zaslouží.

Znovu jsme objevili dětskou zvědavost

Věděli jste, že mořské vydry mají na hrudi kůži zahnutou tak, že vytváří kapsičku na schovávání korýšů a kamínků, kterými je rozbíjejí? 🙂 Že los si při ponoření do vody umí zatáhnout čumák, aby se mohl v klidu napást vodních rostlin a neprotékala mu přitom voda dovnitř? Nebo že urzon sice vyleze na strom, ale často z něj padá, pobodá se vlastními bodlinami, a zase se vyléčí, protože si umí vytvořit účinné antibiotikum? 🙂 Na cestě jsme si vypěstovali takový zvyk, že když Petr řídil, já jsem mu vždycky četla zajímavosti o zvířatech, která jsme právě viděli, o místech, kam jsme jeli, nebo o lidech, kteří tam žijí… a hrozně nás to bavilo. Dávno zapomenuté útržky z dějepisu a zeměpisu najednou začaly dávat smysl a skládat se dohromady. A my jsme měli čas i chuť poznávat a učit se pořád něco nového. Jen tak.

Víc přemýšlíme, co kupujeme

Na rajském ostrově Koh Ta Kiev v Kambodže každé ráno příliv připlavil na pláž hromadu plastů, mezi kterými jsme se procházeli. A to byl pro mě jeden z aha momentů, kdy jsem si řekla, že jen třídit nestačí a je potřeba přemýšlet i nad tím, co kupujeme a jak se s tím dál nakládá. To se ještě posílilo v USA, kde v supermarketech balí do plastové fólie i brambory po jednom kusu, a jednorázové kelímky, příbory a igelitky tam frčí v obrovské míře. Snažili jsme se tohle plastové šílenství nepodporovat jak na cestě, tak i doma po návratu. A díky tomu, že se „zero waste“ smýšlení stalo v poslední době moderním trendem, se nám to i docela daří. 🙂

Zjistili jsme, že moc věcí opravdu nepotřebujeme

Rok jen s krosnou a malým batůžkem. Všechny naše věci se smrskly na pár kilo… pár kusů oblečení, notebook, foťák a několik dalších nezbytností. Víc jsme neutáhli, a hlavně nám ani nic nechybělo. Já jsem si sice vždycky radši místo utrácení za nové boty šetřila peníze na další cesty, po tomhle roce se ale můj menší důraz na materiálno prohloubil ještě mnohem víc. Hned po příjezdu jsme s Péťou ulehčili tak třetině našeho šatníku i dalších věcí v domácnosti, které jsme buď rozdali nebo prodali. K minimalismu máme sice ještě hodně daleko, ale další nepotřebné věci hromadit neplánujeme. 🙂

Víme, že pracovat se dá nejen z kanceláře

Strávit pondělí až pátek od rána do večera u jednoho stolu za počítačem v kanceláři je momentálně mojí verzí pekla. Do práce jsem se sice (ráda) vrátila, ale jen částečně a jako čerstvý živnostník se věnuju i několika dalším činnostem. Zároveň, když je přes týden třeba hezké počasí, můžu strávit den venku a celkově si čas rozvrhnout víc podle sebe, a ne podle systému aktuálně nastaveném společností (krysí závod se tomu říká :)). S Péťou jsme si během cesty vymysleli taky několik vlastních projektů a postupně je začínáme realizovat. Naším cílem je nastavit si je tak, aby nám časem mohly generovat pasivní příjem a my si díky němu i nadále mohli plnit náš největší koníček, cestování. Tak uvidíme, jestli vyjdou. 🙂

Navzájem jsme se nezabili

Být rok s jedním člověkem nonstop, ať už ho máte rádi sebevíc, je pěkná fuška. Obzvlášť, když se váš životní prostor smrskne na pár metrů čtverečních v autě, ze kterého nemůžete utéct, protože venku prší nebo jsou tam medvědi. 🙂 Byla to pro nás velká zkouška a samozřejmě jsme párkrát bojovali s ponorkou, ale naučili jsme si vycházet vstříc a zjistili, že se na sebe dokážeme spolehnout i ve vypjatějších situacích. A to je docela dobrý poznatek do budoucna. 🙂

Jsme vděční za to, že můžem

Dnešní doba je úžasná. Vždyť jsme právě procestovali pěkný kus světa, na rok jsme odjeli pryč, vyzkoušeli si práci na dálku a splnili si obrovský sen. 🙂 Museli jsme si pěkně máknout, ale stálo to za to. Jsme rádi, že je cestování takhle dostupné pro každého, komu to dovolí zdraví a kdo jen trochu chce. 🙂

A jak rok na cestách shrnul Petr?

Naše roční cesta kolem světa skončila. Obletěli jsme svět kolem dokola, byli za polárním kruhem a viděli spoustu překrásných míst. Uvědomili jsme si, jaké máme štěstí, že žijeme zrovna v Česku. I když se to tak nezdá, tak život tady je pohodový, jednoduchý a klidný.

Současně nám ale taky došlo, jak drobné a zbytečné problémy často řešíme a že život se dá žít mnohem zábavnějším a naplňujícím způsobem. A není to jen o tom, že 8 hodin denně, 5 dní v týdnu většina z nás pálí v kanceláři prací, která nás třeba už ani tolik nebaví. Byť velký podíl to určitě má.

Alespoň pro mě osobně na té roční cestě kolem světa bylo úžasné to, že každý den měl smysl a něco jsme zažili. I když jsme třeba několik dnů jeli na Aljašku, pořád jsme kolem sebe viděli úžasnou přírodu a občas třeba i medvěda. Na každý den máme nějakou vzpomínku a když se zamyslíme, kde jsme byli třeba v prosinci, tak si dokážeme vybavit spoustu krásných míst a skvělých zážitků.

A i proto to mělo smysl. A jeli bychom znovu! 🙂

Categories: Postřehy z cest