Čtyři dny v autě a dlouhá cesta na Aljašku

Na mapě to tak daleko nevypadá, ale Edmonton od aljašského Anchorage dělí zhruba 3 120 kilometrů. Respektive 35 hodin nepřetržité jízdy. Kdybychom se vydali na jih, dojedeme dřív do Mexika. No prostě cesta do Anchorage je pekelně dlouhá, místy dost nudná, ale my jsme se na ni těšili. Na jejím konci je totiž Aljaška, země tak strašně jiná a vzdálená, že s Eli moc nevíme, co čekat.

Začínáme v pondělí odpoledne v Edmontonu v provincii Alberta. Poslední nákup ve Walmartu, poslední natankování relativně levného benzínu, poslední kafe a poutine v Tim Hortons. První část cesty, nějakých 5 hodin, nám ubíhá rychle – v Albertě je dálnice, a i když nás cestou zastihne nepěkná bouřka, prvních pár stovek kilometrů zdoláváme celkem rychle.

Dálnice ale zmizí hned druhý den ráno, jen co překročíme hranici do provincie British Columbia. Cestou stavíme v městečku Beaverlodge u místní dominanty – velké dřevěné sochy bobra. Následuje Dawson Creek, poslední větší civilizace (je tu signál, benzín a nějaké obchody). Paradoxně až tady začíná tzv. Alaska Highway, silnice která, nepřekvapivě, vede až na Aljašku.

 

Čím víc pokračujeme na severozápad, tím menší jsou města, která míjíme, a víc převládá příroda. A že je, na co se dívat, obzvlášť, když v úterý navečer opět vjíždíme do oblasti Canadian Rockies. Na rozdíl od národních parků Banff a Jasper je tady výrazně méně lidí, ale příroda a scenérie zůstávají stejné – hluboká údolí, vysoké hory a nádherně zelené lesy. Navečer „táboříme“ na břehu řeky Toad River, široko daleko kolem nás není další člověk a my si užíváme nádherný západ slunce.

DSCF3357
“Náš” kemp na břehu Toad River.

S tím, jak se dostáváme dál od civilizace, potkáváme i víc divokých zvířat. Nejdřív to jsou jen zajíci a sem tam nějaká laňka, ve středu ráno ale míjíme několik divokých bizonů pasoucích se podél silnice a chvíli na to i medvědici se dvěma medvíďaty. Ty pak pozorujeme, jak si kousek od nás nerušeně pochutnávají na borůvkách a dalším lesním ovoci.

39390624_1073806112771518_5562803429455167488_n
Bizona velkého jak naše auto jsme radši objeli z uctivé vzdálenosti 🙂

Jakmile se dostaneme do blízkosti městečka Watson Lake, kolem nás to začne houstnout. A to doslova. To, co z dálky nejdřív pokládáme za déšť a později za mlhu, je nízko nad zemí sedící oblak kouře z rozsáhlého lesního požáru. Ve Watson Lake zjišťujeme, že hoří skoro všude kolem města, venku se dá jen těžko dýchat, ale oheň se ještě moc nepřiblížil k samotnému městu a silnici, takže nikoho zas tak moc neznepokojuje.

Než vyjedeme, tak si ještě prohlédneme největší místní atrakci – doslova les nejrůznějších dopravních a poznávacích značek. Původně je začali sbírat kolem Alaska Highway, dnes jim je sem lidé vozí z daleka. Viděli jsme spoustu německých, pár polských, ale českou žádnou.

DSCF3368
Les značek ve Watson Lake.

Víc než hodinu nám trvá, než vyjedeme z oblaku kouře, načež už jsme na Yukonu. To není provincie, ale „jen“ teritorium. V téhle oblasti s rozlohou zhruba půl milionu kilometrů čtverečních žije pouhých 40 tisíc lidí, z nichž více než polovina v okolí „hlavního městečka“ Whitehorse. To na nás, po několika dnech na cestě, působí moc příjemně, a tak si užíváme místních „atrakcí“ – krásné řeky a jezera, muzeum v říční lodi Klondike, stejně jako celkem fajn vietnamského pho.

DSCF3385
Loď Klondike v centru Whitehorse dnes slouží jako muzeum.

Z Whitehorse už to na Aljašku je, co by kamenem dohodil. Teda skoro, nějakých 5 hodin autem na hranice. Cestou ještě zastavujeme v národním parku Kluane, kde si dáváme pohodový hike v Sheep Creek. Odměnou za několikakilometrové ploužení se do kopce je nám překrásný výhled na nedaleké údolí, na jehož druhé straně zahlédneme i část ledovce z nedalekého ledovcového pole.

 

 

Velkou výhodou cestování po British Columbia, Yukonu, a nakonec vlastně i po Aljašce je spousta míst, kde se dá přenocovat úplně zadarmo. Pokud teda neočekáváte nějaké služby jako záchody, sprchy a vlastně cokoliv jiného. Poslední noc v Kanadě jsme strávili na břehu jezera Kluane Lake, kousek od národního parku Kluane a pár hodin od hranice.

Samotný přechod hranice na Aljašku byl dost nezvyklý – žádná ESTA, žádná kontrola otisků prstů, ale jen asi půlminutový rozhovor s celníkem nad tím, jak dlouho jsme to sem z Minnesoty jeli.

42E95ED2-A5C5-4DA1-B68B-019F2350D64A
Dali jsme to! Po čtyřech dnech jízdy konečně jsme na Aljašce.

Samotná hranice je tak trochu „in the middle of nowhere“ – do Anchorage je to dalších 6 hodin jízdy, a i nejbližší město je vzdálené hodinu a půl a vlastně to je spíš taková malá osada. Ale o tom, proč jsme tam nakonec pospíchali, zas jindy…

Categories: Kanada

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *