S výjimkou Limy a planiny Nazca a jejích obrazců jsme zatím v Peru navštěvovali ta méně známá místa. To se ale mělo brzy změnit – jako další nás totiž čekalo starobylé město Cusco.

Cusco je jednoznačně turisticky nejnavštěvovanějším místem v Peru, díky čemuž se sem dá dostat neskutečně jednoduše. My jsme, jako už několikrát v Peru i jinde, zvolili noční autobus doufajíc, že se alespoň trochu vyspíme a neztratíme celý den. Chyba. V 7 ráno jsme v Cuscu vystoupili jako dva zombíci, nechali se odvézt do hotelu a na pár hodin to ještě zalomili. Ubytování v Cuscu jsme celkem vyhráli – sice bylo na kopci, což byl kvůli výškové nemoci trochu problém, ale bylo příjemně útulné a každé ráno jsme spolu se snídaní dostali nějakou místní specialitu – vařenou kukuřici, smažené kukuřico-sýrové kuličky a tak. 🙂

Jinak tuhle cestu jsme nezvládli z vícero důvodů – trvala více než 10 hodin, v autobuse byla neskutečná zima, a hlavně jsme cestou nastoupali přes 1500 výškových metrů. Mimo jiné nás tak složila i výšková nemoc. Mimochodem, do Cusca se dá cestovat i pohodlněji letadlem, vzhledem k naší zkušenosti bych to ale moc nedoporučoval – když odletíte z Limy, která je u moře, a vystoupíte v Cuscu ve 3500 metrech nad mořem, budete to nejspíš pár dnů rozdýchávat. Obzvlášť, když celé Cusco leží v údolí a na jeho úbočích, takže každodennímu stoupání do kopce se tu nevyhnete.

Překrásné Cusco

Cusco nám od začátku přišlo jako moc příjemné město. Jasně, je hodně turistické, a to je vidět na každém kroku. Stačilo ale zajít za pár rohů a přišli jsme si na svoje – levné restaurace s menu za pár solů, skvělý „místňácký“ trh s čerstvým ovocem a spoustou superpotravin nebo úžasné malé kavárny se skvělou atmosférou.

V samotném Cuscu se dá bez problémů strávit týden a nebudete se u toho vůbec nudit. Kromě několika kostelů, katedrál (v té hlavní je pak světový unikát – na obraze Poslední večeře je namísto tradičního beránka vyobrazená místní pochoutka, morče. Prý to nebyl záměr, ale kdo ví…) a dalších památek z dob španělských kolonizátorů je v okolí i docela dost inckých památek. Navíc jsme se tady potkali se Štěpánen, Eliščiným tátou, takže dobrý. 🙂

Jen kousek od centra města (ale o pořádný kus výš) je Saqsaywaman s pozůstatky paláce, astronomické observatoře a nějakého toho opevnění. Epický výhled na město, spolu s nezbytnou sochou Krista, jsou pak vítaným bonusem zdarma. V dochozí vzdálenosti pak pozůstatky dalších sídel, jako Qenqo (= víceméně jen pár kamenů), Puca Pucara a Tambochamay.

Ta nejvýznamnější místa se nenachází v přímém okolí Cusca, ale v nedalekém Posvátném údolí. Tohle asi 40 kilometrů dlouhé údolí, Inky osídlené hlavně kvůli ideálním zemědělským podmínkám, se táhne od města Pisaq na jedné straně až po Ollantaytambo na té druhé.

Poznáváme Posvátné údolí

My jsme naše putování po Posvátném údolí začali v Pisaqu – pevnosti vystavěné na jednom z úbočí Posvátného údolí. Z města, které je dole v údolí a ve kterém je dost turistický trh, pár kostelů a pak super „místňácký“ trh, jsme se taxíkem nechali vyvézt k hornímu vstupu do Pisaqu a postupně jsme si ho prošli. Výhledy byly neskutečné, ale foukal silný a studený vítr, a tak jsme byli rádi, že jsme si to nedali zezdola nahoru, jak jsme původně chtěli, ale naopak.

Pokud se do Pisaqu vydáte z Cusca, rozhodně doporučujeme návštěvu ve zvířecím útulku Ccochahuasi Animal Sanctuary. Je na půl cesty mezi oběma městy a udělal na nás skvělý dojem. Není moc velký, ale kromě tradičních lam tam mají i kondory, želvy, papoušky a vůbec spoustu zvířat, které jsem v Peru nečekal. Hlavně je ale vidět, že se o ně starají s radostí a není to jen další past na turisty jako spousta podobných míst.

Tajemné Moray a solné doly v Maras

Dalším docela neobvyklým místem bylo Moray. Dodnes není pořádně jasné, co to vlastně bylo, obecně se ale věří, že tyhle kruhovité a stejně vysoké terasy Inkům sloužily jako botanická laboratoř. Rozdíl teplot mezi terasami byl totiž zhruba jeden stupeň a díky postupnému přesouvání z terasy na terasu Inkové dokázali pomalu aklimatizovat i rostliny, které se v Posvátném údolí nikdy nejspíš nevyskytovaly, jako třeba kukuřice.

Nedaleko se pak nachází povrchové solné doly Maras. To, pro změnu, rozhodně je past na turisty, ale i tak je to celkem fajn místo. Malý, z hory vyvěrající potůček tady slanou vodou napájí stovky malých bazénků, ve kterých se voda pomalu odpařuje a zůstává jen minerální sůl. Celé to je neskutečně rozlehlé a o to víc cool, když si uvědomíte, jak vysoko a daleko od moře vlastně jste.

Naší poslední zastávkou v Posvátném údolí bylo Ollantaytambo, mocná pevnost Inků, která hlídala jeden z přístupů do údolí. Upřímně, Ollantaytambo je celkem fajn, místní Chrám slunce má něco do sebe, ale tak nějak tomu chybí ta epičnost, kterou má třeba Pisaq nebo jiná incká sídliště. Co ale stojí za to, jsou malé a úzké uličky nad náměstím (na druhou stranu, než je vlak). Jsou hezky malebné a moc turistů sem nezavítá.

V Ollantaytambu jsme měli celkem štěstí, protože zrovna v den naší návštěvy tam probíhal nějaký náboženský festival. Ulicemi proudily stovky Peruánců v maskách a barevných kostýmech, vzduchem létaly plátky květů a uprostřed davu nesli na nosítkách nějakou sošku. Co to bylo nevíme, ale líbilo se nám to.

Z Ollantaytamba ale hlavně odjíždí vlaky na Machu Picchu. O tom, jak jsme si ho užili, zas příště.

Categories: Peru