Jestli bych měl doporučit jedno jediné must-see jižního ostrova, je to rozhodně oblast Milford Sounds, respektive celé okolí národního parku Fjordland. Tím vám ale nepředávám žádné tajné moudro, zrovna tohle místo je mezi turistickými průvodci, agenturami a mezi turisty vůbec nesmírně populární a troufám si říct, že sem zamíří každý návštěvník Nového Zélandu. A to navzdory tomu, že cesta tam je dlouhá, na návštěvu se musíte dopředu připravit a vybavit, mobilní signál tu není ani náznakem a kempování je povolené jen v poměrně drahých a základně vybavených DOC kempech.

To ale nic nemění na tom, že je to něco naprosto epického.

Jak už název napovídá, národní park Fjordland jsou především fjordy. A Milford Sounds je jediný z nich, který je relativně jednoduše dostupný po silnici. Náš původní plán byl přespat v nejbližším kempu (pořád cca hodinu od Milford Sounds), ráno si přivstat, v 9 jet na dvouhodinovou plavbu a na zbytek dne si dát několik procházek a výstupů v blízkosti silnice, která nás nakonec doveze do města Te Anau, tj. nejbližší „civilizace“.

Jak už to s plány ale bývá, ten náš se začal hroutit už den předem – neustávající prudký déšť nás donutil strávit půl dne v Te Anau, večer se jen přesunout do kempu a víceméně nevystrčit nos z auta. Vyhlídky na další den, na který jsme měli domluvenou plavbu, byly navíc polovičaté – pršet mohlo i nemuselo, nikdo evidentně nevěděl.

V 6 ráno jsme se vzbudili do tmy, zimy a sucha. Zatím by to šlo. Navíc nikdy nezapomenu na ten moment, když se cestou do Milford Sounds v hlubokém údolí začalo rozednívat a před námi začaly vystupovat vrcholky hor a ledovců.

Když si odmyslíte zimu a ledový vítr, tak samotná plavba po Milford Sounds je nádherná – skály, které strmě padají do moře, desítky vodopádů, a dokonce jsme viděli i delfíny. Zajímavost v podobě nedaleké skály, která stojí na jiné tektonické desce, než jsme my, pak taky zaujala, byť geologie zrovna nepatří mezi naše koníčky.

Naše nadšení ale začalo trochu opadat po návratu na pevninu, kde nás, pro změnu, přivítal déšť. V nepříjemném mrholení jsme si střihli krátkou procházku k vodopádu The Chasm, vyfotili si horského papouška keu, který u zastavujících aut somroval jídlo, a nakonec jsme se rozhodli zarazit ten den v jediném placeném kempu široko daleko a namísto moknutí si sednout do tepla a doufat, že se počasí do rána umoudří.

Následující den jsme se probudili do nádherného prosluněného (a ledového!) rána a zjistili, že na okolní vrcholky přes noc nasněžilo.

Během dne jsme pak zvládli všechny původně naplánované výšlapy. Po nedalekém Marian Cascade jsme se přesunuli do Gertrude Valley, kde, po mírně nepříjemném přebrodění potoka, je moc hezká půldenní procházka až do blízkého horského sedla. To, bohužel, díky sněhu ale bylo celé zledovatělé, tak jsme se o výstup nakonec nepokusili. Namísto toho jsme si ale vylezli na nedaleký Key Summit, ze kterého se nám otevřel krásný pohled na okolní zasněžené vrcholky.

Jinak jestli se divíte, proč se nad tím sněhem tak rozplývám, tak my jsme letos vlastně vůbec neměli zimu a vidět po roce a půl sníh pro nás bylo trochu zjevení. 🙂

Cestu z Fjordlandu jsme si zpestřili menší zajížďkou přes západní část Southlandu, tedy velmi zemědělské oblasti na jihu jižního ostrova. Z Te Anau jsme se nejdřív zastavili v přírodní rezervaci Rakatu Wetlands, která nám učarovala. Ne, že by tady bylo něco významného, ale kombinace minima turistů, nádherné přírody a skalních masivů v pozadí byla neočekávaná, a o to příjemnější. Stejně jako celé jižní pobřeží s místy jako pláže Gemstone Beach a Monkey Island nebo městečko Riverton.

…ale hlavně nám konečně začalo vycházet počasí! 🙂 Večer jsme se utábořili u pláže u městečka Fortrose, sledovali jeden z nejkrásnějších západů slunce a otevřeli si k tomu snad nejlepší cider, co jsem kdy pil. 😉

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov