Návštěvou Hai Phongu, respektive především nedaleké Ha Long Bay pro nás skončilo cestování po severním Vietnamu. Našim dalším cílem se stalo císařské město Hue a nedaleký Hoi An.

Když se podíváte na mapu Vietnamu a na její měřítko, zjistíte, že Hai Phong a Hue nejsou zrovna blízko. Vietnam je totiž neskutečně velká a roztahaná země a už jen samotný severní Vietnam je sám o sobě obrovský. Především díky už zmíněným nočním autobusům se ale dá projet celkem jednoduše, v obstojném pohodlí, a hlavně bez zbytečného ztrácení času.

No každopádně, když jsme hledali, jak se co nejlépe přesunout z Hai Phongu do Hue, dlouho jsme předpokládali cestu vlakem. Ono to dává celkem smysl, protože vietnamské dálkové vlaky mají celkem dobrou pověst, jezdí i přes noc a hlavně nejsou drahé. Takže ideální dopravní prostředek? No skoro…

Podobně jako na Lomboku, kde jsme se pro změnu chtěli vyhnout opakování zážitku v podobě cesty speed boatem, nám i teď výrazně lépe vyšlo letět letadlem. Nejenom proto, že to je rychlejší, ono to i s kufry do podpalubí bylo skoro o polovinu levnější než vlak. Má to jenom jeden háček a to, že letiště je jenom v Da Nangu, což je město asi na půl cesty mezi Hue a Hoi Anem. Takže nás ten vlak stejně neminul, ale jen na pár hodin.

No long story short – z velmi, velmi chladného rána v Hai Phongu jsme se během necelé hodiny teleportovali do klimaticky výrazně příjemnějšího Da Nangu. Čekání na vlak jsme si pak zpestřili snahou vybrat peníze z jakékoliv platební karty, což vlastně bylo celkem psycho, protože bankomaty všechny naše snahy docela zatvrzele odmítaly. Ale nakonec se podařilo a ani ten vlak nám neujel.

Samotná cesta z Da Nangu do Hue je docela zážitek, a to v dobrém slova smyslu – trať vede po pobřeží a výhledy z okna jsou naprosto úžasný. Teda pokud jste měli štěstí a přes okno nemáte nalepenou nějakou stínící fólii jako někdo, že jo. Ale i tak to stálo za to.

Do Hue jsme se hned po příjezdu zamilovali a ty dva a půl dne, co jsme měli vyhrazené, jsme si neskutečně užili. Na první pohled to tu bylo jiné než na severu – bylo tady docela teplo, centrum města se večer proměnilo v pěší zónu, kde se dalo jen tak procházet, vychytali jsme skvělé ubytování, ale hlavně tu bylo k vidění množství památek.

Ty se dají rozdělit do dvou hlavních skupin – paláce, hrobky a chrámy z období, kdy Hue bylo císařským městem, a nebo mosty, zákopy, tanky, muzea a další místa spojená s Vietnamskou válkou. Původní demarkační linie mezi severním a jižním Vietnamem probíhala jen kousek severně od Hue, a válka se tak města a jeho okolí celkem silně dotkla.

My jsme se každopádně vydali prozkoumávat především ty císařské památky. Hned ve městě je obrovská, vodou ohraničená oblast zvaná Citadela, v jejíž části je císařské město. To je určitě naprosté must-see v Hue, trochu ho ale kazí fakt, že tam zas tolik k vidění není. Zvenčí Citadela působí monumentálním dojmem, který ale, po průchodu branou, pomalu upadá.

Jasně, nádherný trůní sál tam pořád je, sem tam nějaká výstavka a cedule s vysvětlivkami taky, a dokonce tam mají i moc fajn animované video, které ten komplex představuje. Zbytek je ale takový zvláštní a většina budov a prostranství vypadá dost zašle. Na to, že se jedná o suverénně nejdražší památku, co jsme ve Vietnamu navštívili, bych asi čekal, že se tomu budou trochu víc věnovat.

Vedle Citadely jsou největším trhákem hrobky posledních vietnamských císařů. Těch je celkem 7 a jsou rozmístěny na všechny strany kolem města, přičemž nejbližší je vzdálená tak 5 km.  Protože během jednoho dne nejde prohlédnout všechny (a protože ty nejzajímavější a nejlépe zachované jsou asi jen tři), nechali jsme se taxíkem odvézt k té nejvzdálenější, hrobce krále Thiệu Trị, a pak si to dali hezky pěšky zpátky do Hue.

Cestou jsme, úplně náhodou kdesi mezi myčkou aut a kadeřnictvím, narazili na nejlepší kavárnu široko daleko. Teda ona zas tak výjimečná nebyla, ale měla funkční WiFi, fakt dobré kafe a vzhledem k okolí (tj. zaprášené silnici na kraji města) úchvatné prostředí v podobě klidné zahrádky s pergolou.

Další den nás čekal přesun do Hoi Anu, který jsme si, s vidinou hezkých výhledů po krajině, chtěli zpestřit cestou přes průsmyk Hai Van. Proto jsme si výjimečně koupili organizovanou tour s minibusem, který tam cestou stavěl. Paní v agentuře nás hezky navnadila, že kromě Hai Vanu uvidíme ještě další místa, dokonce srazila z ceny pár dolarů, a tak jsme hned ráno vyrazili. Vzhledem k tomu, že hned druhá zastávka byla neplánovaná a spočívala v návštěvě nějaké výrobky eukalyptového oleje, nebo co to bylo, tak to ale zas tak dobrý deal nebyl :-/

Ale Hai Van jsme nakonec projeli a viděli (a byla tam sakra, sakra zima…) a ještě jsme si vylezli na Marble Mountain, což je takový kopec nedaleko Da Nangu, ve kterém jsou jeskyně a několik chrámů. Takže až na tu továrnu a uřvanou průvodkyni to vlastně stálo za to.

Hoi An je zajímavé proto, že si navzdory času, počasí a válkám udrželo podobu klasického vietnamského rybářského města a dostalo se až na seznam UNESCO. Díky tomu je celý střed města jednou velkou pěší zónou s hezky udržovanými domy a pěkně vyznačenými památkami. Navíc, zrovna v den naší návštěvy, probíhal v Hoi Anu buddhistický festival, v rámci kterého se na řeku uprostřed města vypouštěly takové barevné plovoucí svíčky.

V Hoi An jsme se nakonec zdrželi jen jeden den, ale na alespoň základní poznání města to stačilo. Posledním místem, které jsme ve Vietnamu chtěli navštívit, tak už zůstalo jenom Ho Chi Minhovo město…

Categories: Vietnam