Krásné moře, celé dny strávené na sluníčku a zvířátka všude kolem. A taky funkční Wi-Fi! A nejlepší ice-coffee! Na pobyt na indonéském pidi ostrově Gili Air budeme vzpomínat opravdu rádi. Jak vypadala naše každodenní příjemná rutina?Gili Air nás chytil za srdíčko už od prvního okamžiku, kdy jsme se na něm celí unavení po předchozím výstupu na Gunung Rinjani vylodili. Úplně to tu dýchalo totální pohodičkou a uvolněnou atmosférou.

Vítáme čerstvý vzduch a zabydlujeme si vlastní chatičku

První plusový bod získalo to, že na něm mají všechna motorová vozidla vstup zakázán. Kdo zažil dopravní chaos, hluk a smog jihovýchodní Asie, ví, o čem mluvím. 🙂 Ale na Gili se přepravíte jen na malých koňských povozech, kolech nebo po svých. Naše ubytování, které jsme měli předem zamluvené přes Booking, nás totálně nadchlo. Dostali jsme celou malou chatičku s venkovní koupelnou (jo, sprchovat se a koukat u toho na hvězdy je fajn) a malou teráskou, kde jsme okamžitě rozbalili naše nové hamaky (tímto znova děkujeme Akčním cenám za parádní dárek!). Před chatičkou se nám pásly krávy a na pláž jsme se dostali asi tak po dvaceti vteřinách chůze. 🙂Makáme a děsně nás to baví
Celý ostrůvek má kolem do kola přibližně pět kilometrů. Ideální trasa na běhání! A tak každé ráno vstáváme se svítáním okolo půl šesté, nazouváme běžecké boty a vyrážíme. S následným work-outem před chatičkou ve společnosti zvědavých telátek, které nechápou, co to děláme, ale moc se jim to líbí, je to parádní start nového dne. 🙂Pak se přesouváme na pláž a snídáme s výhledem na vrcholek Rinjani, který jsme zdolali. Přes den chytáme barvičku, zkoumáme neuvěřitelný podmořský život, konečně se dostáváme ke čtení hromady knížek nahraných v Kindlu a pak taky nemálo pracujeme. V hamace, na pláži nebo v kavárně s výhledem na moře to jde samo. Aha, tak tohle je to digitální nomádění, o kterém všichni tak básní… 🙂

Seznámení s místním drsňákem

Jednou se jdu na chvíli zchladit do klimatizované chatičky a po chvíli dovnitř vlítne Petr s totálně vytřeštěným výrazem v očích: „Je tam varan!“ Vystřelím ven a opravdu – kousíček od nás se promenáduje dvoumetrové monstrum a vyplazuje rozeklaný jazyk. Jde z něj docela strach. Později se ale od místních dozvídáme, že varani jedí jen drůbež a lidem neubližují. A že jich v nedalekém křoví žije hned deset. Varany pak potkáváme každý den, a i když z nich respekt máme pořád, už nás jejich přítomnost zas tolik nevzrušuje. Toho největšího pak pojmenujeme Ferda.

Týden na Gili uběhl jako voda. Vůbec se nám odsud nechce – na to skvělé jídlo, epické západy slunce a ultimátní relax se hodně rychle zvyká. Ale je čas zase objevovat další kouty země. Tentokrát se ještě na pár dní vracíme na Lombok. Mimochodem, těch deset minut lodí je asi nejdelších v mém životě. Kymácí se tak, že už se připravuju na to, jak budeme muset každou chvíli vyskočit, a vlny nás zmáčejí až na kost. No jo, takhle to dopadá, když chce člověk ušetřit a jezdit dopravou pro místní a ne pro turisty. 😀 Ale co, aspoň máme další zážitek.

Categories: Indonésie