Tak jsme na jižním ostrově. O kterém nám všichni s jiskrou v oku vyprávěli jako o malém přírodním zázraku. A dodávali, že je mnohem hezčí než jeho severní brácha. Což si po těch krásách jako Tongariro nebo Cape Palisser nedokážeme vůbec představit. Ale brzy pochopíme…

Spaní u oveček

Po přejezdu trajektem, kde s námi na palubě jely i ovečky naložené ve dvoupatrovém náklaďáku, kotvíme v pictonském přístavišti. Přespíme v nedalekém kempu spojeném s farmou, kde chovají snad ty nejtlustší prasata a ovce na světě (každý návštěvník totiž dostane po check-inu pytlík se zvířecím krmením, který okamžitě končí v jejich bezedných žaludcích). Ráno se přesouváme do Nelsonu, kde si chceme zjistit informace o našem cíli – tolik vychvalovaném národním parku Abel Tasman.

Náš plán je strávit v něm tak dva dny – jeden přechodem údajně nejkrásnější části čtyřdenního Great Walku Abel Tasman Coast Track a druhý kajakováním po zdejších zátokách s tyrkysově modrou mořskou hladinou a mezi plavajícími tuleni. Vzhledem k počasí ale druhá část padá a trek o pár dní odsouváme.

Whiskey v Nelson Lakes

Mezitím trochu neplánovaně zamíříme do jiné přírodní rezervace (ještě, že je jich tu tolik 🙂 ), oblasti Nelson Lakes, kde vypadá předpověď počasí přívětivěji. Ze spousty možností pro hikování se nám podle názvu nejvíc líbí vodopády Whiskey Falls. A nezklamou, tříhodinová procházka lesem a podél jezera k nim stojí za to.

Tasmánský Václavák

Pak už míříme k Abel Tasmanu a zakotvíme ve městě Motueka. Zdejší freedom camp uprostřed města je bohužel smutnou ukázkou toho, jak se kempování dokáže vymknout z ruky, když lidi nikdo nekontroluje. Obrovské parkoviště připomíná spíš ghetto, je k prasknutí nacpané auty i bez potřebné self-contained certifikace, válí se tu odpadky… Alternativa ale v širokém okolí není a víc jak 40 dolarů za placený kemp se nám dávat nechce, a tak tu ty dvě noci překlepem.

V NP Abel Tasman dáváme trek ze zátoky Bark Bay do zátoky Anchorage. Do Bark Bay i zpátky na výchozí bod nás společně s hrstkou dalších návštěvníků dopravuje tzv. water taxi – lodní přívoz, který nás stojí pěknou pálku (pro dva zaplatíme přes 100 NZD = běžnou cenu za podobné turistické atrakce na Zélandu, kterým se jinak úspěšně vyhýbáme). Na hladinu loď dotáhne vozítko podobné traktoru, to jsme ještě nikdy neviděli. Cestou vidíme slavnou rozdvojenou skálu a několik tuleňů odpočívajících na kamenech.

Trek vede podél krásného pobřeží v příjemném (pra)lese s vyhlídkami na moře a pláže se žlutým pískem. Příroda je tu fakt pěkná, ale na druhou stranu o nic víc zajímavá než na jiných místech, co už jsme na Zélandu navštívili. Na poměrně úzké pěšině neustále míjíme stovky dalších lidí, kteří jdou buď celý Abel Tasman Coast Track, nebo jen část jako my. Je tu neskutečně přelidněno, a to nám celkový dojem dost kazí. A vůbec celá oblast je hrozně turistická, v zátokách se to hemží přívozy, loděmi, lidmi na kajacích a paddleboardech, organizovanými túrami apod. Jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale už se těšíme jinam. Kde to nebude jak na pražském Václaváku…

Karamea. Místo, které nám učarovalo

Na doporučení Chrise se vydáváme do odlehlejší části ostrova, národního parku Kahurangi na severozápadním pobřeží. Samotný příjezd sem (i když trvá pekelně dlouho) je naprosto epický. Přejíždíme vysoké hory, kocháme se neprostupnou vegetací, která nám vzdáleně připomíná laoský prales a v jednu chvíli máme pocit, že nám přes cestu přeběhne kiwi. Později se dozvídáme, že to nebyl kiwi, ale weka – taky nelítavý pták, co připomíná křížence mezi slepicí, kachnou a kiwim, na parkovištích žebrá jídlo a je děsně roztomilý. 🙂

Ve městečku Karamea se od stařičkého majitele kempu dozvídáme, co že v okolí vlastně všechno je. Vychvaluje hlavně skalní oblouky v Oparara Basins. A má pravdu. Archies ukryté uprostřed hustého lesa tyčící se nad říčkou s rezavou barvou působí úplně magicky.

Střihneme si taky úvodní část Heaphy Tracku, dalšího ze zélandských Great Walků. Na rozdíl od Abel Tasmanu tu potkáme jen pár lidí a možná i proto nás totálně uchvátí. Procházíme lesem s obřími kapradinami a palmami nikau a dojdeme na pláž Scott`s Beach. Jsme tu jen my, vysokánské vlny tříštící se o pobřeží… a stovky sandflies, které nás skoro sežerou zaživa. Ale i přesto to pro mě bylo jedno z nejhezčích míst na Zélandu vůbec. A jestli se sem někdy vrátím a budu chtít dát nějaký Great Walk, Heaphy Track bude na prvním místě.

Důlní městečko s exkluzivním výhledem

Cestou z Karamey přespíme v úžasném kempu Gentle Annie`s, hodnoceném jako TOP 3 kemp v zemi. Po těch nocích na parkovištích je to skvělá změna. U pláže, na obrovském travnatém plácku zastřiženém snad podle pravítka se nám spí jak v bavlnce. Péťa nadšeně odškrtává to-dočka nad šálkem organického kafe ve zdejší kavárně a já se musím držet, abych si tu nenakoupila bio home-made kosmetiku bez obalu.

Od milé paní na recepci pak dostaneme tip na návštěvu místa Denniston, kde se dřív ve velkém těžilo černé uhlí. Dnes se na vysoký kopec dá vyjet autem, v dobách jeho největší slávy sem ale vedla jen lanovka, a tak tu horníci s rodinami žili v celkem uzavřené komunitě. Procházíme si naučnou stezku a prohlížíme důlní pozůstatky. Něco takového jsme ještě neviděli a jsme zase jednou nadšení. 🙂

Na parkovišti se s námi pak dá do řeči (jo, místní jsou prostě suprově přátelští a bezprostřední) parta pěti cca 60letých chlapíků. Mimo jiné obdivují naše obytné auto. 😀 Dozvídáme se od nich, že to jsou piloti malých letadýlek a po jižním ostrově cestují takhle vzduchem. So cool! 🙂

Jižní ostrov nám hned zezačátku nasadil poměrně vysokou laťku. 🙂 Zároveň jsme se ale už poněkolikáté přesvědčili o tom, že odlehlejší oblasti stranou masového turismu mají mnohdy neporovnatelně větší kouzlo než ty na prvním místě doporučovaná „totally must-see“ místa. A díky tomu, že máme na cestování po Zélandu dost času, máme tu možnost si jich užít do sytosti.

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov