Wanaka. Zdejší sytě modré jezero a vlnité kopečky na fotkách vypadaly úchvatně. A ve skutečnosti? Ještě hezčí! Okolí Wanaky toho ale nabízí mnohem víc. Stejně tak oblíbený Queenstown, kde jsme chytli bouřlivé oslavy sv. Patrika. Co je v nedalekém Glenorchy, ale netušíme.

Pracovní radovánky a nekonečný kopec

Při procházení fotek ze Zélandu mě Wanaka zaujala na první dobrou, a proto jsem se sem hrozně těšila. Přivítaly nás tu zvlněné kopečky a obrovitánské jezero připomínající díky vlnám spíš moře. Těšíme se proto na hikování, ale taky chceme pohnout s pracovními povinnostmi.

Nevelké městečko se zjevně těší velké popularitě, a tak se tu staví nové baráčky a hotely. A taky je tu spousta lidí. V supermarketu, v kavárnách, v parku… i v knihovně. Naše představa o strávení produktivního pracovního půldne mezi regály knížek proto vzala docela za své. Veškeré stoly a zásuvky byly okupované dalšími „kempery“, kteří si tu dobíjeli mobily a několik hodin v kuse scrollovali Facebook. Nějak jsme se mezi ně vmáčkli, ale soustředit se na psaní článku mezi pokřikujícími Španělkami zleva, Francouzi zprava a Čechy za zády nebylo nic moc.

Další den už jsme ale strávili o něco příjemněji. Probudili jsme se do krásně modré oblohy bez mráčku a rozhodli se pro výšlap na vrch Roys Peak nad městem. Převýšení 1228 metrů sice zní jako challenge, ale zdola kopec s klikatou pěšinkou nijak strašidelně nevypadal. Tenhle názor změním asi tak po 10 minutách stoupání, které pokračuje ve větším či menším sklonu další 3 hodiny. Výhledy jsou ale vážně exkluzivní. A ten pocit „vítězství“ na vrcholu taky není k zahození. 🙂 S odstupem času tenhle hike proto hodnotím jako jeden z nejhezčích, které jsme na Zélandu absolvovali.

Král ledovců v pohádkovém údolí

V okolí Wanaky jsme si pak ještě vyhlídli další trek, a to k úpatí ledovce Rob Roy. Ten je na rozdíl od slavnějšího Franz Josefa trochu hůře dostupný – z Wanaky je vzdálený asi 50 km a z toho posledních 30 vede kamenitou cestou v rozlehlém údolí s nutností přebrodit hned několik potůčků. Právě tenhle úsek byl ale nádherný sám o sobě. Cestu údolím lemovaly pastviny se stovkami ovcí, krav a jelenů v oborách, a vysoké hory po stranách dokreslovaly tu úžasnou scenérii.

Výšlap na Rob Roy pak vedl nejdřív ledovcovým údolím s členitou řekou uprostřed, kterou jsme museli přejít přes kymácející se zavěšený most. Pak jsme pokračovali příjemným lesem, až jsme došli ke kamenitému „poli“ před samotným ledovcem. Trochu mi to připomínalo výlet na norský ledovec Folgefonna, kde jsme byli loni na jaře.

Co nás totálně uchvátilo, byl vodopád padající z jedné stěn ledovce, který byl vidět už z velké dálky. Díky silnému větru každou chvíli měnil tvar, a navíc ho přízračně ozařovaly paprsky slunce. Úžasná podívaná. A stejně úžasné bylo poobědvat s vyhlídkou na majestátní Rob Roy, kde nám oproti slavnějšímu Frnaz Josefovi nelítaly nad hlavou vyhlídkové helikoptéry a nepotkávaly jsme tu proudící davy turistů. Krásné místo.

Queenstown, světové centrum dobrodružství

Co jsme na jižním ostrově nemohli vynechat, bylo oblíbené městečko Queenstown, centrum všech možných outdoorových a adrenalinových aktivit. Nad jejich pestrou nabídkou valíme oči – bungee jumping, jet boaty, vyhlídkové lety, horská kola, projížďky v džípu… Ještě víc ale valíme oči nad šílenými cenami, které tyhle atrakce stojí. O poznání dražší než jiná města je tu ale všechno – restaurace, kempy (v okolí jsou free campy zrušené), benzín… No zkrátka další vyhlášený tourist spot.

Samotné město se mi ale líbí, je tu příjemné centrum s pěší třídou, promenáda s maličkatou pláží u jezera, několik mol, upravené zahrady. Chceme si zajít na vyhlášený Ferg Burger – prý nejlepší burger na Zélandu, které nám doporučili jak známí, tak hned několik blogů a průvodců. Před prodejnou je ale neskutečná fronta. Dopoledne, přes poledne, večer… pořád, opravdu je to nesmírně vyhlášený podnik. Hlad zvítězí, a tak zamíříme do konkurenčního místa, Devil`s Burger. Ten je ale úplně bez chuti, a tak trochu litujeme. Jestli někdy budete v Queenstownu, zkuste si tu frontu vystát a pak schválně poreferujte… 🙂

V Queenstownu máme štěstí hned na dvě věci. Jednak náhodou narazíme na místní sobotní rugby zápas. Na rugby jsem chtěla celou dobu zajít, a tak jsem nadšená. Je to fakt jeden z nejvíc zábavných sportů na koukání. A ty svaly… A druhá – jsme tu zrovna na 17. března, tedy na Den sv. Patrika, který se na Zélandu evidentně slaví ve velkém. Všichni jsou tu oblečení v zeleném a pivo teče proudem i na ulici.

Kromě toho jsme si v Queenstownu vyšlápli na přilehlou vyhlídku Basket of Dreams a podobně jako ve Wanace si užli boží výhledy do okolí. V tomhle mají ti Zélanďani fakt štěstí. I když bydlí ve městě, můžou si užít hikování a výlety do přírody třeba hned po práci místo fitka.

Mlhavá představa o Glenorchy

Naším dalším cílem pak bylo městečko Glenorchy, které slibovalo snad ještě hezčí přírodní scenérie. Už první noc nás ale budily takové poryvy větru, že jsem si říkala, že se naše Estimka musí každou chvíli převrátit na bok. Ráno jsme vstali do hustého deště a neprostupné mlhy. Ta byla v předpovědi na následující tři dny.

Protože je takhle oblast tak trochu in the middle of nowhere, rozhodli jsme se, že nemá cenu tu zůstávat. Stejně nám to nedalo a zajeli jsme si aspoň na otočku do vesnice Paradise, už na samé hranici s národním parkem Fjordland a slavným Milford Soundem, kam jsme měli namířeno následně. Ptáte se, jak to v ráji vypadá? 🙂 Mlha se nám rozhrnula sice jen na chvíli, ale pohled to byl krásný. Zelené louky, spousta oveček, pár dřevěných domečků a v dálce na obzoru vystupující hory.

Nezapomenutelné Remarkables

Zpátky jsme jeli zase přes Queenstown, kde jsme se tentokrát už nezdržovali, ale vyjeli jsme si ještě na přilehlé hory Remarkables, které se přes zimu promění na oblíbené lyžařské středisko. Ale i takhle zkraje podzimu se vyplatí si sem zajet. Ty výhledy odtud, to je zkrátka něco. 🙂

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov