Do Chiang Mai se každoročně sjíždějí lidé z celého okolí, aby tu oslavili největší svátek celého roku. Ulice jsou natřískané k prasknutí, všude voní jídlo a mniši pořádají veřejné bohoslužby. Celé nebe je poseté tisíci svítících lampionů a po řece plují „lodičky“ se svíčkou a kytkami…

Loi Krathong. Svátek, který se (nejen) v Thajsku slaví o úplňku každý 12. měsíc thajského lunárního kalendáře. U nás připadá na říjen-listopad. Aniž bychom to plánovali, ocitli jsme se uprostřed oslav v jejich největším centru, Chiang Mai. Po celém městě visely tisíce barevných lucerniček a lampionků, svíčky a další ozdobičky, což působilo úplně pohádkově.

Historické okénko

„Krathong“ označuje nádobku vyrobenou z banánových listů, ve které se tradičně servíruje rýže nebo různé dezerty. Zároveň se do ní může vložit svíčka ozdobená čerstvými květy a dalšími dekoracemi a zapálí se v ní vonná tyčinka. Celá tahle „lodička“ se pak pouští po vodě – původně jako symbol uctívání vodních duchů, přeneseně pak jako symbol odplutí všeho špatného a negativního. Dneska se konají soutěže o největší nebo nejkrásnější krathong. Musím říct, že Thajci si s jejich přípravou dávají opravdu práci a výsledky jsou úžasné. Svátek zároveň charakterizuje světlo ve formě svíček a později právě zapálených lampionků, které takto vyznávají úctu Buddhovi. Tisíce lampionů stoupajících k nebi vypadají úplně magicky. 🙂

Hasiči v plné polní

Abychom vás vrátili zpátky do reality. Představte si tisíce lidí, kteří si chtějí vypustit lampion. Protože ve městě není moc místa, všichni se shromáždí na ulici. A lampion zapalují a vypouštějí přímo odtud. Uprostřed davu. Jak jsme zjistili, není to tak jednoduché, jak se zdá, a tak se občas lampion nevydá směrem vzhůru, ale rovně (rozuměj do lidí). V davu jsou sice rozmístěni hasiči s přístrojem, ale než se mezi tou masou lidí propletou… No zkrátka je tahle tradice úplně šíleně nebezpečná. Naštěstí jsme ale neviděli, že by se někomu něco vážnějšího stalo. 🙂

Tak jsme si taky vypustili lampion. Napotřetí
Samozřejmě si to taky chceme zkusit, a tak si kupujeme lampion a jdeme na to. Vždyť je to easy, ne? Rozprostřít, zapálit a vypustit a u toho si něco přát. Výsledek je takový, že náš lampion skončí ve stromě, kde shoří a zapálí větev. (Nebojte, není jediný a strom to přežije.) Nevzdáváme to a kupujeme si další. Tentokrát vzletí, ale pak se skácí, narazí do pár lidí a nakonec zahučí do řeky, kde se utopí. (Nebojte, nikdo nepřišel k úhoně.) Kolemstojící Thajci nám ale vysvětlí, kde je chyba – nechali jsme ho málo rozehřát – a tak máme teoretický základ konečně zmáknutý. Já už nechci pokoušet osud, ale Péťa se nevzdává, a tak dojdeme k jednomu z chrámů a rozhodneme se dát tomu poslední šanci. Se zapalováním nám pomáhá usměvavý mnich a světe div se – lampion vyletí a připojí se k tisícům dalších světýlek na obloze. Tak přeci se povedlo!Na celém tom procesu vypouštění byla ale ze všeho nejkrásnější nefalšovaná dobrá nálada všech slavících a celková neskutečně pozitivní atmosféra. Lidi se v zapalování povzbuzovali a pomáhali, a když se zadařilo, tleskali a měli z toho až dětskou radost. A upřímně, když se ten náš třetí lampion konečně vznesl, taky nás to docela chytilo za srdíčko. 🙂

Categories: Thajsko