Ikonické terasy, zachovalé ruiny a okolní hory porostlé džunglí. Obrázek, který zná snad každý. Machu Picchu jsme s Péťou měli oba dva na svém cestovatelském bucket listu pěkně vysoko. Ale stejně pro mě bylo tak nějak nepředstavitelné, že ho jednou uvidím na vlastní oči.

 Bývalá pevnost Inků patří mezi ty nejznámější, ale zároveň i mezi ty docela špatně dostupné památky. Nachází se v nadmořské výšce 2400 metrů, na jednom z vrcholků vysokých hor ukrytých v hluboké tropické džungli. Taky proto se ji španělským dobyvatelům nikdy nepodařilo objevit (a zničit).

V podstatě existují tři hlavní způsoby, jak se sem dostat:

1. Autobusem – nejlevnější, ale ne zrovna šťastný způsob. Do výchozího bodu Aguas Calientes je to pak ještě tři hodiny pěšky.
2. Vlakem – asi nejčastější, ale zároveň ne zrovna lowcost cesta.
3. Pěšky – na výběr je několik treků (nejznámější je tzv. Inka Trail), na které se musíte vydat s průvodcem. Kapacita je omezená a vyprodaná na několik měsíců dopředu.

S Péťou jsme samozřejmě chtěli spojit výlet na Machu i s nějakou tou fyzickou námahou, ale protože jsme nevěděli, kdy přesně do Cusca dorazíme, nic jsme si předem nebookovali. Na Inka trail jsme se proto nedostali, ale celkem jsme s tím počítali, tak nám to náladu nezkazilo. 🙂 Rozhodli jsme se, že do městečka Aguas Calientes, nejbližší civilizaci a výchozímu bodu pro výlet na Machu, vyrazíme vlakem.

Peru je poměrně levná země. Třeba jídlo v místních restauracích stojí jen pár korun, přejezdy nočním autobusem se taky dají, ubytování je sice dražší než třeba v Asii, ale taky vás úplně nezruinuje. Ale všechno, opravdu všechno okolo výletu na Machu – doprava, vstup, ubytování a jídlo v Aguas Calientes – stojí neuvěřitelnou raketu. Za vlak z městečka Ollantaytambo do Aguas Calientes (jede cca 2 hodiny) jsme proto za dva lidi a za cestu tam a zpátky nechali asi 237 USD. Za samotný vstup potom 125 USD pro dva. Hustý. Ale je to Machu, které člověk vidí nejspíš jednou za život, a tak jsme na peníze nekoukali a těšili se na ten zážitek.

Už samotná cesta z Ollantaytamba vláčkem s prosklenou střechou stála za to. Okolní příroda byla nádherná, postupně se z údolí mezi horami vinula do hlubší a hlubší džungle, dál od civilizace. V Aguas Calientes to však už bylo trochu jiné kafe. Turističtější místo jsem snad ještě neviděla – v podstatě celé městečko protíná obrovský trh se suvenýry, restaurace s docela drahým jídlem, kavárny, bary a jeden hotel vedle druhého. Vůbec se nám tu nelíbí, ale jsme tu jen jednu noc, a navíc po chvíli objevíme náš oblíbený místňácký trh, takovou oázu, kde si nakoupíme spoustu ovoce a svačinku na další den.

Nařídíme si budíka na vražedných 4:30 a jdeme spát. Ráno tedy vstáváme ještě za tmy, silou vůle do sebe nacpeme co nejvíc jídla ke snídani a vyrážíme na autobus, který nás má odvézt ke vstupní bráně Machu. Přestože je ještě opravdu brzy, ulice jsou plné stovek nedočkavých turistů, kteří mají stejně jako my koupený dopolední vstup. Stoupneme si proto do dlouhatánské fronty a čekáme přes půl hodiny, než se do autobusu dostaneme.

Cesta trvá zhruba půl hodinky a klikatí se serpentinami strmě nahoru. Na chvíli to ještě zalomím a když otevřu oči, otevře se přede mnou úžasný pohled na okolní kopce, zeleň – a taky první ruiny starobylého města. Tak už jsme vážně tady!

Nejprve se vydáme ke Guard Housu, první vyhlídce na městečko s ikonickou horou Huyana Picchu za ním. To je přesně ten pohled, který známe ze všech těch učebnic, fotek, plakátů, letáků a cestovatelských přednášek. Ale stejně. Vidět to naživo v celé své kráse, je něco úplně jiného. A pro mě je to rozhodně jeden z těch nejsilnějších momentů z celé naší cesty.

Už je sice světlo, ale sluníčko teprve teď postupně začíná vykukovat nad vrcholky kopců. Skvělé načasování. Pozorujeme tedy východ slunce nad Machu a smějeme se lamám, které se kolem nás pasou nebo přežvykují, jako by se nechumelilo.

Až se trochu vynadíváme, projdeme si část ruin, teras a chrámu Tří oken. Pak se vydáme nahoru, na vrcholek MontaňaPicchu, který jsme si přikoupili ke klasické vstupence. Už je pěkné vedro, slunce na nás pořádně praží a kopec je to teda pořádnej, a tak funíme a koupeme se ve vlastní šťávě, ale i tak se za něco málo přes hodinku dostáváme nahoru, kde na nás čeká odměna v podobě trochu neobvyklého výhledu na Machu. Rozkládá se pod námi a vypadá takové malinké. 🙂 No výhled je to opravdu parádní.

Pak už si to seběhneme dolů, na chvíli si sedneme na jedné z teras na svačinu a pozorujeme při tom splašenou lamu, která sprintuje tam a zpátky a snaží se vyhnat dvě další lamy, které asi zrovna spásají trávu na jejím oblíbeném místě.

Následně si dopodrobna projdeme už samotné město. Jdeme sami, bez průvodce, máme o tom něco načteno, do telefonu stáhnutý plánek a povídání v PDFku. 🙂 A taky spoustu času si všechny ty pozůstatky prohlédnout, vyfotit, zastavit se u nich a užít si je.

Když už jsme dostatečně pokochaní, vyjdeme ven, dáme si turistické razítko do pasu a do Aguas Calientes jdeme z kopce tentokrát ne autobusem, ale hezky pěšky příjemnou pěšinkou. Jsme z celého dne, chození a ranního vstávání pěkně unavení, a tak si ve městě dáme jídlo (Petr si objedná steak z alpaky 😛 ) a čekáme na vlak a následný mikrobus, který nás odveze zpátky do Cusca.

Krásné to bylo… 🙂 A příště pro vás budeme mít poslední příspěvek z Peru a zároveň první z Bolívie, z posvátného inckého jezera Titicaca.

Categories: Peru