Luang Prabang byl dalším místem, kde jsme zakotvili na delší dobu. Strávili jsme tu týden a vůbec se nám odsud nechtělo odjet. Spojení francouzské koloniální minulosti (čerstvý croissanty a bagetky!) a pohodové asijské atmosféry si nás prostě získalo.

Pravda, začátek nám zrovna dvakrát nepřál. Po příjezdu jsme víc jak hodinu s krosnama na zádech bloumali po městě a hledali ubytování, který by bylo poblíž centra, nebylo plesnivé a zároveň nás nestálo majlant. Když už jsme to už celí unavení a hladoví pomalu chtěli vzdát a vzít prostě to, co bude, vynořil se před námi skvěle umístěný levný a čistý guest house s moc milým majitelem. Tak přeci jen se poštěstilo. A dobře, že tak – další den jsem ven skoro ani nevylezla, totálně mě skolila nějaká otrava z jídla…

Městečko je opravdu hrozně příjemné. Leží na poloostrově mezi dvěma řekami. Centrem se vine jedna hlavní ulice lemovaná spoustou restaurací a kavárniček, která se po setmění změní ve velký noční trh se spoustou oblečení a suvenýrů.

Brzo jsme se tu rozkoukali a najeli na příjemnou rutinu. Já jsem si několikrát zašla na jógu, Péťa zase vyzkoušel místní posilovnu a skoro každé ráno si přivstal a šel se proběhnout. Na snídani jsme chodili ke stánku k moc milé paní, která už věděla, že si vždycky objednáme misku ovoce s müsli a banánovo kávový shake. 🙂

Oblíbili jsme si i několik kavárniček s úžasným výhledem, kde se u šálku výborného kafe dalo hezky pracovat.

Na každém rohu je taky nějaký ten buddhistický chrám, kde žijí aktivní mniši. Když se jdete podívat dovnitř, vlastně tak máte pocit, že jste vlezli někomu na dvůr. 🙂 Mnichů je tu obrovské množství. Dodnes si tu drží tradici ranních almužen – před rozbřeskem prochází v zástupu ulicemi a od místních si berou hrst rýže nebo sladkostí. Bohužel už se z toho ale stává spíš senzace pro turisty.

Centrum je plné kontrastů. Na jedné straně tu najdete hrozně posh restaurace, butiky a hotely, na té druhé se dá za pár korun pořídit skvělé pouliční jídlo a čerstvé potraviny. Ten „pravý“ Laos se tu ale už moc nevidí. To se musí vyjet o kus dál.

A to jsme taky udělali – na dva dny jsme si půjčili skútr a po šíleně rozbitých silničkách jsme projížděli venkovem a pozorovali, jak tu plyne život. Laos je na první pohled asi nejchudší země, kde jsme kdy byli. Paradoxně ale rozhodně ne nejlevnější. Lidi jsou neskutečně milí a příroda naprosto fantastická.

Zajeli jsme se podívat hned na dvoje kaskádovité vodopády, které vypadaly jako vystřižené z katalogu zájezdů do tropického ráje. 🙂

A taky jsme si nemohli nechat ujít návštěvu místního sloního sirotčince. Jednoznačně byl tím nejhezčím, který jsme zatím viděli. O slony tu, zdá se, moc dobře pečují, vodí je na procházky do řeky a dávají dostatek jídla. Navíc se nechají se podrbat na hlavě a nakrmit banánem – a to je neskutečně cute. 🙂

Co nás docela zasáhlo, byla návštěva muzea UXO (unexploded ordinances), kde upozorňovali na situaci ohledně nevybuchlých bomb z dob války v 70. letech. Obrovská část země je jimi stále zamořená, často někoho zraní a pátrání po nich a následné zneškodňování je nesmírně náročné.

Poslední večer jsme si pak vyšlápli na kopec nad městem a pozorovali nádherný západ slunce nad Mekongem a horami. Sice nás tu málem ušlapaly desítky dalších fotekchtivých turistů, ale ta scenérie byla úžasná.

Luang Prabang a Laos obecně si nás zkrátka získal a jestli se někam budeme chtít vrátit, zatím je to rozhodně favorit číslo jedna.

Categories: Laos