Po prvním týdnu, který jsme strávili na jihu Aljašky, se vydáváme na sever. Čím dál pojedeme, tím víc národních parků a méně měst nás čeká. Ze všeho nejdřív plánujeme strávit několik dnů v národním parku Denali, kde se nachází nejvyšší hora severní Ameriky – šestitisícovka Mount McKinley, které ale místní neřeknou jinak než jejím původním indiánským jménem, tedy Denali.

Asi po hodině jízdy z Anchorage u městečka Palmer narážíme na statek, kde chovají soby, losy a další zvířata. Neváháme, zastavujeme a dostaneme možnost je krmit. To si hlavně Eli moc užívá. 🙂

Další zastávkou na naší cestě je vesnička Talkeetna. To je snad nejblíže položená významnější civilizace u hory Denali, a tak se odtud dělají vyhlídkové lety jak k samotné Denali, tak i nad zbytek národního parku. Ten je, mimochodem, obrovský a samotná hora Denali je v jeho jižní části. Nad letem k Denali sice taky uvažujeme, bohužel nám ale vůbec nepřeje počasí – déšť je sice nepříjemný, ale kvůli nízko sedícím mrakům není vidět moc daleko. Myšlenky se proto vzdáváme a pokračujeme do městečka McKinley Park, kde je jediný vstup do samotného národního parku.

Počasí se nám, bohužel, nelepší, a tak v následujících dnech dáme jen několik kratších trailů – první den se potloukáme kolem návštěvnického centra, jdeme se podívat do míst, kde chovají husky (= v zimě pomáhají rangerům přesouvat se po parku a tahají nejrůznější náklad) a podíváme se taky k Horseshoe Lake, kde chvíli pozorujeme pasoucího se losa – je po pás ve vodě, co chvíli se potopí, natrhá si nějaké rostliny a ty pak pár minut přežvykuje.

Druhý den přejíždíme hlouběji do parku a dáváme trochu náročnější Savage Alpine Trail. Tenhle asi desetikilometrový přechod začíná celkem brutálním stoupáním od řeky na vedlejší horský hřeben, po kterém se potom pokračuje dál. Přestože je pořád zamračeno a občas zaprší, výhledy na okolní krajinu jsou dechberoucí.

Bohužel, moc dalších jednodenních nebo kratších značených trailů v okolí není. Národní park Denali je obrovský, ale zcela volně se dá navštívit jen prvních asi 20 kilometrů, kde je pár trailů. Pro cestu hlouběji do parku je potřeba si koupit jízdenku na specializovaný autobus, který jede až k Eielson Visitor Center zhruba uprostřed parku. Tahle zhruba 100 kilometrů dlouhá cesta ale trvá skoro 5 hodin a turistika nebo treky na místě vyžadují přípravu. Je to tam divočina v pravém slova smyslu, takže minimum kempů, žádné značené cesty, a hlavně spousta zvířat. Na druhou stranu se takhle dá přiblížit k hoře Denali, kterou bychom ale stejně neviděli. :-/

S Eli se shodujeme, že do Denali se ještě asi podíváme někdy jindy a vyrážíme dál na sever do Fairbanks. To je jedno ze dvou významnějších měst na Aljašce, což znamená asi jen tolik, že se tady dá normálně nakoupit, jsou tady nejrůznější služby a občas tam člověk potká i jiné auto než otřískaný pickup nebo SUV.

Ve Fairbanks nakonec trávíme jen necelý půlden, a to hlavně plánováním a dokupováním zásob. Další den hned ráno se vydáváme na asi nejnáročnější a nejnebezpečnější část celé naší cesty po Americe – po slavné Dalton Highway chceme dojet až za polární kruh.

Sice píšu, že je to náročné a nebezpečné, zase si ale nemyslete, že by nás tam něco mělo sežrat. Problém Dalton Highway je její rozlehlost, stav a absence jakýchkoliv služeb. Tahle zhruba 800 kilometrů dlouhá dálnice (která začíná až asi 120 kilometrů nad Fairbanks) je totiž především zásobovací trasou pro osadu Deadhorse u Arktického oceánu, respektive pro okolní ropná pole. A taky slouží k údržbě a opravám ropovodu, který vede podél ní.

Tahle silnice je místy asfaltová a místy prašná / bahnitá / kamenitá, jsou na ní hluboké výmoly a jezdí po ní hlavně stovky zásobovacích kamiónů. Signál na telefonu neexistuje, benzín se dá koupit na asi dvou místech a je drahý (pořád ale levnější, než v Česku), potraviny se dají koupit možná v Deadhorse, odletující kameny ničí čelní skla a lak na autech, odtahovka a základní servis jsou možná na dvou místech… No prostě vydat se sem v rodinném minivanu s pohonem předních kol by mohl jenom blázen, že jo. 🙂

Před cestou procházíme doporučenou výbavu – spoustu vody máme, jídlo taky, rezervní kolo překvapivě ano (respektive je dole pod autem, v jakém stavu, netuším), hever a klíč na kolo taky a náhradní kanystr na benzín ne. Tankujeme na kraji Fairbanks a víme, že bychom měli dojet zhruba 700 kilometrů. Víc než dost, abychom dojeli buď na polární kruh a zpět a nebo až do osady Coldfoot, kde je benzínka.

Čím dál se dostáváme od Fairbanks, tím divočejší se příroda stává. Několikrát přejíždíme rozlehlé řeky, z vrcholů kopců se nám otevírá nádherný výhled do okolí, užíváme si pohled na okolní jezera a jsme na pozoru před zvířaty, která se tady pohybují zcela volně.

Po pěti hodinách jízdy se dostáváme za polární kruh a navečer i do samotného Coldfootu. Moje představy o tomhle místě byly úplně mimo – vyjma malého letiště, pár stojanů s benzínem, jedné restaurace a jakéhosi hotelu z buněk pro stavaře, tady není vůbec nic. Teda až na asi nejkrásnější návštěvnické centrum široko daleko, které by neudělalo ostudu nikde jinde. Navečer tam navíc má přednášku ranger, který se v zimě až měsíc sám toulá po nedalekém národním parku Gates of the Arctic. Zůstáváme a nakonec přespáváme za městem uprostřed lesů.

Další den se rozhodneme pokračovat dál na sever, směrem na Deadhorse. Čím dál se dostáváme, tím horší je jak počasí, tak silnice. Z celkem fajn asfaltky v okolí Coldfootu se dostáváme na šotolinovou cestu plnou hlubokých výmolů. Jedeme hrozně pomalu, a tak nás každou chvíli předjíždí naložený kamión. Chvíli po přejezdu průsmyku Atigun Pass se rozhodujeme, že to stačí. Cesta je strašná, jsou dva stupně nad nulou, a kdyby se nám cokoliv stalo, tak nám nikdo nepomůže.

Až kolem Dalton Highway jsem každopádně viděl tu nejkrásnější Aljašku, takovou tu, kterou znám z filmů. Jediná úzká cesta, vedle ní ropovod a za tím vším se rozkládá ta nejkrásnější příroda – vysoké hory, divoké řeky, lesy a později jen nějaká tundra. Do toho neskutečná zima a sluníčko, které skoro nezapadá, a hlavně široko daleko skoro žádní turisté. Takhle daleko totiž vážně snad nikdo rozumný nemíří a všichni se otočí maximálně na tom polárním kruhu.

Chvíli jen tak stojíme a užíváme si tu nádheru kolem nás. Pak ale otáčíme a vracíme se zpět do Fairbanks. Po šesti hodinách jízdy, v jedenáct večer a skoro za tmy tam konečně dorážíme.

Co následovalo potom a jak jsme zakončili naše putování po Aljašce, zas příště.

Categories: USA