Výstup na druhou nejvyšší sopku Indonésie, 3 726 metrů nad mořem. Do chvíle, než si uvědomíte, že nahoru vyťapkáte pěkně po svých a s krosnou na zádech, to zní celkem cool. Potom je to spíš děsivý. Cílem našeho výletu se tentokrát stala Rinjani, vyhaslá sopka na severním okraji ostrova Lombok a jeho jednoznačná přírodní dominanta.

Od chvíle, co jsme se rozhodli jet do Indonésie, nás výstup na Rinjani až podivně masochisticky lákal. Původně jsme se teda chtěli rozehřát výstupem na ještě o něco nižší Gunung Agung na Bali, ale nečekaná seismologická aktivita nám to maličko překazila. Jsem sice blázen, ale z aktivní sopky, která do našeho příjezdu každý den hrozila výbuchem, mám respekt i já.

Takže je pátek odpoledne, sedíme s Eli ve vesnici Senaru, srkáme smoothie a koukáme někam směrem do mraků, kde Rinjani spíš tušíme, než vidíme. Rozhodně se nedá říct, že by ve mně vzbuzovala respekt nebo obavy a vlastně se na ten zítra začínající výstup vážně těším.

V sobotu ráno je nebe bez mráčku a cestou k výchozímu místo se celkem rychle přibližuje takový trochu vyšší kopec. „To je vrchol?“, ptám se a vedle sedící tour guide / řidič cení zuby a přitakává. Myšlenky typu „hm, tak ten vrchol vlastně vůbec nevypadá tak daleko“ a „jsem si myslel, že výškové dva a půl kilometru budou vypadat trochu drsněji“ mi vydrží až do oběda, kdy se krajina začne vlnit, přijdou první pořádné kopce a na jeden metr dopředu pravidelně připadá jeden výškový metr.

Long story short – dali jsme to 🙂 Ale protože se o celém tom našem snažení snad už brzy budete moci dočíst na jednom velkém českém zpravodajském webu, posíláme tentokrát alespoň stručnou foto-ochutnávku.

…a o tom, jak jsme se měli na Gili Air, komu jsme říkali Ferda, jaké to je, když vám tvář olízne kráva a proč už Eli asi nikdy nedostanu na žádnou loď, o tom zase příště 🙂

Categories: Indonésie