Na vrchol Rinjani a zase zpět. A spousta bolesti mezi tím

Výstup na druhou nejvyšší sopku Indonésie, 3 726 metrů nad mořem. Do chvíle, než si uvědomíte, že nahoru vyťapkáte pěkně po svých a s krosnou na zádech, to zní celkem cool. Potom je to spíš děsivý. Cílem našeho výletu se tentokrát stala Rinjani, vyhaslá sopka na severním okraji ostrova Lombok a jeho jednoznačná přírodní dominanta.

Od chvíle, co jsme se rozhodli jet do Indonésie, nás výstup na Rinjani až podivně masochisticky lákal. Původně jsme se teda chtěli rozehřát výstupem na ještě o něco nižší Gunung Agung na Bali, ale nečekaná seismologická aktivita nám to maličko překazila. Jsem sice blázen, ale z aktivní sopky, která do našeho příjezdu každý den hrozila výbuchem, mám respekt i já.

Takže je pátek odpoledne, sedíme s Eli ve vesnici Senaru, srkáme smoothie a koukáme někam směrem do mraků, kde Rinjani spíš tušíme, než vidíme. Rozhodně se nedá říct, že by ve mně vzbuzovala respekt nebo obavy a vlastně se na ten zítra začínající výstup vážně těším.

V sobotu ráno je nebe bez mráčku a cestou k výchozímu místo se celkem rychle přibližuje takový trochu vyšší kopec. „To je vrchol?“, ptám se a vedle sedící tour guide / řidič cení zuby a přitakává. Myšlenky typu „hm, tak ten vrchol vlastně vůbec nevypadá tak daleko“ a „jsem si myslel, že výškové dva a půl kilometru budou vypadat trochu drsněji“ mi vydrží až do oběda, kdy se krajina začne vlnit, přijdou první pořádné kopce a na jeden metr dopředu pravidelně připadá jeden výškový metr.

Long story short – dali jsme to 🙂 Ale protože se o celém tom našem snažení snad už brzy budete moci dočíst na jednom velkém českém zpravodajském webu, posíláme tentokrát alespoň stručnou foto-ochutnávku.

1
Vyrážíme. Ano, tohle všechno neseme s sebou. Teda…tohle všechno nesou naši nosiči.
Stitched Panorama
“Hm, tak ten vrchol vlastně vůbec nevypadá tak daleko.”
3
První větší pauza na jídlo. V těchhle koších nesou nosiči jídlo, stany, spacáky, vodu,… Na začátku má každý pár těch košů kolem 30 kg.
4
Odvrácená strana Rinjani – 200 až 300 turistů denně vyprodukuje obrovské množství odpadu, který ale nikdo neodnáší.
5
Víte, jak jsem psal, že se krajina začíná vlnit? Tak takhle to vypadalo.
6
Cestou míjíme i celkem slušný lávopád.
7
Metr vpřed = metr vzhůru. Ale ta panoramata… <3
Stitched Panorama
První noc strávíme na vrcholu kráteru – vpravo. Vrchol v mracích vlevo je Rinjani. A tu cestu k němu po hřebenu si dáme hezky ve 2 ráno za svitu čelovek.
9
Epický západ slunce. Někde na druhé straně kráteru budeme nocovat zítra.
IMG_0127
Večeře šampionů při svíčkách…eeh, vlastně čelovkách. A jako bonus zkuste uhodnout, čí čelovka se na to v půlce výstupu na Rinjani vykašlala a zhasla 🙂
10
Vrchlovka! Že nic moc nevidíte? No, my taky ne :-/ Ale dali jsme to, čestně… Díky brutální oblačnosti, větru, zimě a dešti jsme na vrcholu vydrželi jen pár minut.
11
Očistili jsme čočku na iPhonu a podařilo se nám vyfotit trochu ostřejší momentku, tentokrát i s Tes a Laurou, dvěma super holkama z Holandska, se kterými jsme si celý ten trek dali.
12
Cestou zpět z vrcholu už začíná být vidět samotný kráter. To tmavé vlevo dole je Gunung Baru, respektive Baby Volcano. Mimochodem pořád aktivní sopka.
13
Nejlepší odměna po návratu do tábora <3
14
Výhodou trekování kolem sopek je přítomnost horkých pramenů…
Stitched Panorama
Pohled z druhé strany kráteru na Gunung Baru.
16
Prales, kterým jsme šli skoro celou cestu z Rinjani. Bylo tam mokro a plno komárů. Alespoň to ale bylo z kopce 🙂

 

…a o tom, jak jsme se měli na Gili Air, komu jsme říkali Ferda, jaké to je, když vám tvář olízne kráva a proč už Eli asi nikdy nedostanu na žádnou loď, o tom zase příště 🙂

Categories: Indonésie

3 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *