Kdybyste se mě zeptali, jaké město mě v Peru zaujalo nejvíc ze všech, asi se nebudu rozmýšlet moc dlouho. Arequipa. Čistá, příjemně vyklidněná, zelená, s krásnými památkami a taky božím trhem, kde jsme se pokaždé nacpali ještě víc božím jídlem.

Nočním busem do vnitrozemí

Po Peru jsme delší vzdálenosti většinou překonávali autobusy. Abychom ušetřili čas během dne i nějaké ty peníze za nocleh, volili jsme noční přejezdy. Po zkušenostech z Vietnamu jsme se sice trochu obávali, ale byli jsme velmi příjemně překvapení. V autobusech linky Cruz del Sur, která měla nejlepší hodnocení, bylo mnohem víc místa než v letadle, obrazovka s filmy, pohodlné sedačky, na kterých se dalo vyspat, a dokonce jsme dostali i něco k jídlu. Takže i desetihodinová cesta celkem utekla. 🙂

Ráno jsme se probudili ve slušné nadmořské výšce 2800 metrů, obklopeni vysokými horami a konečně (po několika dnech v poušti umístěné Ice a Nazce) také v příjemné zeleni. I vzduch tu byl viditelně svěžejší – a taky o pár stupňů chladnější.

Historické centrum patří pod UNESCO

Do Arequipy nás nalákal jeden cestovatel, kterého jsme potkali v Patagonii. Předtím jsem o tomhle městě nic moc neslyšela, a tak jsem byla celkem zvědavá, jestli se s jeho doporučením ztotožníme. A ono jo. 🙂 Historickému centru dominuje krásné prostorné náměstí Plaza de Armas (mimochodem takhle se jmenuje hlavní náměstí snad v každém zdejším městě) s obrovskou katedrálou. Pro stavbu budov posloužil bílý kámen vulkanického původu, takže vypadají hezky čistě a tak nějak uhlazeně.

Ledová služebnice Inků

Ve městě je spousta dalších kostelů a taky muzeí. Navštívili jsme jedno z nich – muzeum, ve kterém je umístěna slavná mumie zvaná Juanita, zachovalá zcela přirozeným způsobem (zmrzla a zůstala konstantně zmrzlá díky vysoké nadmořské výšce). Juanita byla mladá, asi 12letá dívka, kterou Inkové v polovině 15. století obětovali bohům na vrcholku jedné z okolních 6000 metrů vysokých sopek. Ani se nám nechce věřit, že takovou pouť tehdy vykonali v jednoduchých sandálech a tkaném oblečení. Celý příběh i samotné vystavené a opravdu velmi slušně zachovalé tělo na mě udělá docela silný dojem. Jenom ve mně nahlodává otázka, zda by si Juanita s takovým osudem nezasloužila důstojnější místo k odpočinku bez stovek zvědavých očí denně…

Město ve městě – nahlížíme do života jeptišek

Další část historie jsme v Arequipě nasáli taky díky návštěvě obrovského konventu Santa Catalina. Komplex barevných budov v koloniálním stylu ze 16. století, který je i dnes zčásti funkční, dřív sloužil jako náboženské centrum a domov stovkám jeptišek. Dýchá to tu nezvykle klidnou až meditativní atmosférou, a tak jsme tu strávili příjemné odpoledne bloumáním po uličkách, nakukováním do cel a kuchyní a obdivováním krásných maleb, soch a oltářů v kostelech.

Co taky samozřejmě nemůžu nezmínit, byla návštěva Alpaca Worldu, místa, kde chovají alpaky (druh lamy), stříhají je tu a jejich vlnu zpracovávají v materiál na oblečení a další tkaniny. Mají tu tematické muzeum, ale hlavně… si můžete ty alpaky pohladit a nakrmit!!! 🙂

Celkově nás Arequipa opravdu nadchla a dokážu si tu představit i víc času než den a půl, které jsme si na ni vyhradili. Jediné, co nám trochu kazilo dojem, byla odstávka vody po celou dobu…

Obžerství na trzích a jídlo v Peru

Na Arequipě byla nezapomenutelná ještě jedna věc – místní trh. Obrovská krytá hala, kde byste našli stánky s ovocem, zeleninou, rybami, masem, kořením, bylinkami, květinami a spoustou dalších surovin, na které si jen vzpomenete.

Trhy obecně stály v Peru opravdu za to. My jsme si je totálně zamilovali, chodili jsme se na ně často jen tak projít, vždycky si koupili něco na zub a zašli sem na oběd. Vždycky tu byla jedna velká sekce s „restauracemi“, resp. takovými kójemi a v každé takové kóji stála nějaká paní s několika obřími hrnci s navařenými jídlem, které naložila na talíř a jedlo se u pultíku přímo před ní. Polední menu – polévka, hlavní chod, pití a někdy i dezert – tu stálo výrazně míň než v restauracích, běžně jsme jedli třeba za 5 PEN, tedy asi 30 korun. Chápu, že to není pro každého, samozřejmě čistota a hygiena se tu moc neřeší, je tu hluk a ruch, ale nám z toho nikdy nic nebylo, a navíc to byl i dost autentický zážitek. 🙂

Po obědě jsme si tradičně zašli na čerstvě vymačkanou šťávu z ovoce/zeleniny nebo smoothie do oddělení džusů a cestou si většinou koupili ještě nějaké zobání na večer – třeba domácí brambůrky, oříšky, čokoládu nebo tropické ovoce, které jsme v životě neviděli. 🙂 No prostě ráj…

A jaká jídla jsme v Peru na trzích a v lokálních restauracích ochutnali?

• ceviche – čerstvě ulovená syrová ryba a nebo mořské plody s kukuřicí, sladkými bramborami a pálivou omáčkou. Podává se vždy dopoledne a na oběd kvůli čerstvosti. Vynikající! Za mě jedno z nejlepších jídel, které jsem kdy ochutnala.

• lomo saltado – hovězí maso na způsob stir fry – se zeleninou, cibulí a hranolkami, obvykle ho podávají ještě s rýží a tady navíc s čočkou. Taky výborné, ale časem se nám trochu přejedlo. 🙂

• smažená ryba – neurazí, nenadchne. Ale je to fajn lehké jídlo se spoustou zeleniny a rýže.

• kuře na všechny způsoby – když jsme netušili, co ta slovíčka na jídelním lístku znamenají, měli jsme vždycky jednu jistotku – “pollo”. Kuře nabízeli snad v každé restauraci a dokonce tu byly i specializované “pollerias” jen s kuřaty.  A většinou chutnalo… no jako kuře, takže celkem dobrý. 🙂

• domácí polévky – Tak na nich jsme opravdu ujížděli. A hlavně v chladném počasí to byl ten nejlepší způsob, jak se zahřát. S porcemi nešetřili a každý kuchař ji uvařil trochu jinak – se zeleninou, masem, nudlemi, bramborami, vším dohromady… no pecka. 🙂

Ovšem tím nejbizarnějším jídlem, co jsme kdy strčili do pusy, bylo jednoznačně… MORČE. O tom, jakým způsobem ho servírují, a jak chutná, vám napíšeme příště. Ať se máte na co těšit. 🙂

Categories: Peru