Tierra del Fuego, Ohňová země, byla pro nás jedním z největších highlitů z dosavadní cesty. Nejjižnějšímu cípu Ameriky se právem přezdívá konec světa. Dál už se rozkládá jen moře a neosídlená Antarktida. Proč se sem teda vlastně jezdí? A co jsme na konci světa podnikali my?

První střet s Patagonií

Vlastně jsme do poslední chvíle moc nevěděli, jestli do Patagonie nakonec pojedeme, nebo ne. V dubnu na jižní polokouli panuje podzim, a počasí je dost nevyzpytatelné. My jsme to ale riskli. A vyplatilo se. V Punta Arenas (město na jihu Chile) nás přivítal sice mráz a silný vítr, ale zato úplně vymetená obloha, a dokonce slabé sluneční paprsky. Na jednu noc jsme se přes AirBnb ubytovali u úžasně milých lidí městečko si prošli křížem krážem.

Pampa všude, kam se podíváš

Další den nás čekal celodenní přejezd autobusem do sousední Argentiny. Naším cílem bylo město Ushuaia, město na konci světa. Ushuaia je sice považována za nejjižněji položené město světa, tím ale není. Tenhle primát připadá městečku, no spíš osadě Puerto Williams jen pár kilometrů od Ushuaii, na druhé straně zálivu Beagle, v Chile. Do Puerto Williams se ale nedá dojet autem, jen letadlem nebo lodí, do Ushiaii ale ano.

Okolní krajina byla neuvěřitelná. Něco takového jsme zatím ani jeden ještě neviděli. Pampa s nízkými travinami a sem tam nějakým keříkem se táhla stovky kilometrů, nikde ani živáčka, jen pasoucí se stádečka divokých lam guanaco, občas liška, husy a další ptáci. Jednotvárné, ale přesto úplně fascinující.

Do Ushuai jsme dorazili už za tmy (cestou jsme přejeli Magallanskou úžinu na trajektu a trochu se zasekli na chilsko-argentinských hranicích). Celí rozlámaní jsme došli do našeho ubytka, které jsme si zarezervovali zase přes AirBnb, tentokrát u milého domácího Daniela. AirBnb se nám v Patagonii nesmírně osvědčilo. Ušetřili jsme nějaké peníze (v porovnání s hotely i některými hostely bylo o dost levnější) a poznali moc fajn lidi. Konkrétně tady v Ushuaie jsme se opravdu cítili jako doma a Péťa měl navíc radost, že jsou v domě hned dvě huňaté kočky. Teda aspoň do té doby, než mu jedna z nich (jménem Pepa btw.) počůrala vnitřek obou pohorek. 😀

Výlet na ledovec

První den našeho pobytu v Argentině jsme se vydali na půldenní výlet na nedaleký ledovec Glaciar Martial. Se stoupající nadmořskou výškou přibývala i vrstva sněhu, do kterého jsme se bořili, a ledu, po kterém jsme klouzali, a v jednu chvíli nás chytila regulérní sněhová vánice. Přesto jsme se nevzdali, do sedla jsme došli a užili si jeden z mnoha epických patagonských výhledů.

Cestou domu jsme se zastavili v jedné pekárně na domácí čerstvě upečené churros a empanady, které nám tolik zachutnaly, že jsme se tam potom zastavili ještě několikrát. Odpoledne jsme věnovali prohlídce města, kde toho zas tolik k vidění není, ale centrum a nábřeží jsou moc pěkně upravené.

Bažina a led – nový level hikování

Na další den jsme si naplánovali výlet na smaragdové jezero Laguna Esmeralda. Protože už se nachází mimo město a linková doprava na výchozí bod nejezdí, půjčili jsme si auto, což se ukázalo jako skvělý nápad. Díky němu jsme byli nezávislí na organizovaných túrách a projeli jsme si i spoustu dalších míst.

Cesta na Lagunu Esmeralda nejdřív stoupala příjemným lesíkem a potom se značky ztratily kdesi v bažině, kterou bylo potřeba přejít na druhou stranu. A tak jsme skákali jako kamzíci z drnu na drn, co chvíli se probořili až po kotníky do bahna. Naše nové pohorky, které jsme si koupili na Zélandu, tady dostaly opravdu zatěžkávací zkoušku – a prošly na výbornou! Zhruba v půlce bažiny nás zase chytla sněhová vánice. Zkrátka ideální podmínky na hike. 🙂 Zabahnění až za ušima jsme se doškrábali k jezeru, kde jako mávnutím kouzelného proutku přestalo sněžit a vykoukla na nás modrá obloha. Další epický patagonský výhled…

V srdci Ohňové země

Nazítří jsme se vydali autem do národního parku Tierra del Fuego, kde jsme si dali několik kratších procházek – k jezeru, bobří hrázi a podél pobřeží. Navštívili jsme taky molo se slavnou poštou na konci světa, která byla ale už kvůli konci sezony zavřená. Ta kombinace červenožlutě zbarvených listů stromů, zasněžených vrcholků hor a křišťálově čistých jezer byla tak nádherná, až se nám té scenérii kolikrát ani nechtělo věřit.

Při cestě z národního parku jsme si ještě zajeli k Beagle Channelu. Pozorovali jsme divoké huňaté koně, poklidnou hladinu moře a krásnou přírodu okolo. V jedné zapadlé vesničce na břehu moře jsme se pak zašli ohřát do místní pidi restaurace, kde byli jen samí místňáci, pár stolečků a dělali tam další skvělé empanady s krabím masem.

Cesta tam a zase zpátky. Protože tučňáci za to stojí

Okolí Ushuai nás nadchlo. Jediné, co jsme museli oželet, byl výlet za tučňáky magellanskými na ostrově Isla de la Magdalena u Punta Arenas. V tuhle roční dobu už totiž odmigrovali někam ke břehům jižní Afriky. J Ale to nás neodradilo. Zjistili jsme totiž, že v Ohňové zemi žije ještě další druh tučňáků, tučňáci patagonští, kteří tu hnízdí po celý rok. Takže další cíl byl jasnej.

Bohužel se tu v praxi ukázala nevýhoda takhle odlehlé části zeměkoule s řídkou infrastrukturou (rozuměj jedinou hlavní silnicí). Z Ushuai (Argentina) jsme absolvovali další celodenní cestu autobusem zpátky do Punta Arenas (Chile), kde jsme se ubytovali u stejné rodinky jako předtím. Půjčeným autem jsme se pak vydali zpátky trajektem do Ohňové země. Tentokrát jsme ale zůstali na chilské straně a vydali se směrem na jih do rezervace Pinguino Rey s tučňáky patagonskými, druhým největším druhem tučňáků na světě.

A byli úžasní! Navíc se tu tetelilo celkem 16 mláďat, hnědé chlupaté koule, neustále pronásledující svoje rodiče a vyžadující od nich jídlo. 🙂 Byli jsme tu navíc úplně sami a asi hodinu jsme tyhle úžasný zvířata, hnízdící jen pár desítek metrů od nás, nadšeně pozorovali. Pak jsme ještě dostali teplý přeslazený kafe od pana ošetřovatele, který si s námi evidentně chtěl popovídat, a řekl nám k nim spoustu zajímavostí. Třeba, že Pinguino Rey je jediné místo na pevnině, kde se tenhle druh dá vidět. Jinak žijí jen na okolních ostrovech, kam se člověk nemá šanci dostat.

Závěr v Punta Arenas

V okolí Punta Arenas jsme si ještě udělali jeden minivýlet do národního parku Magallanes s úžasným muzeem a příjemnou procházkou podél pobřeží. Silnice sem vedla podél moře, ve kterém skákaly desítky delfínů. To bylo asi poprvé, co jsme z auta viděli delfíny. 😀 Krása.

Pak už jsme se jen rozloučili s rodinkou, u které jsme bydleli, a vyjeli na sever. Ale o tom už zase jindy. 🙂

Categories: Argentina