Branou do oblasti Karamea, respektive teda do národního parku Kahurangi, o kterém psala minule Eli, je městečko Westport. Na jeden z kdysi nejdůležitějších přístavů jižního ostrova krásně pasuje Radkovo roztomilé označení „shithole“, které totálně vystihuje atmosféru města a můj pocit z něj.

Takže co najdete ve Westportu? Nic. Fakt vůbec nic zajímavého. Alespoň na první pohled. Na ten druhý je to město ale vlastně celkem milé a příjemné. Mají tam celkem hezkou hlavní ulici, kterou lemují nejrůznější obchody a místní radnice sídlí v budově, za kterou se každý návštěvník chtě nechtě otočí. A taky tam je jediný supermarket New World široko daleko, poslední benzínka a pár dobrých kaváren. Prostě civilizace.

S Eli jsme se cestou navíc shodli, že se nám tahle malá, ospalá a ničím výjimečná městečka vlastně líbí a průjezd jimi si celkem užíváme. Asi to bude mít co dočinění s tím, že v těchhle dírách jsme vždycky našli ty nejlepší fish & chips. 🙂

Na tuleně!

Co v okolí Westportu ale rozhodně za vidění stojí, je oblast kolem mysu Cape Foulwind. Na pár kilometrů dlouhé procházce po pobřeží si užijete skvělé výhledy na moře, jeden celkem scénický maják, a hlavně poměrně početnou kolonii vyzevlených tuleňů, kteří polehávají jen pár metrů od cesty.

Tu a tam se navíc potuluje nějaká ta weka a v křoví by měli hnízdit tučňáci. Prý. Možná. Na tučňáky ale přestáváme věřit stejně, jako na ptáky kiwi – všude jsou cedule, které upozorňují, že „kiwi lives here“, ale to je tak všechno. Živého kiwáka ani tučňáka jsme zatím neviděli. :-/

Oblast Cape Foulwind je sice pěkná, ale proti tomu, co přijde dál směrem na jih, je to prd. Po pár kilometrech se silnice přiblíží k pobřeží a čeká vás tak hodina a půl neskutečně krásné přírody a výhledů, kdy ten nový překonává všechny předchozí. Na jednom místě dokonce zahlédneme vzdálené ledovce v pohoří Alp. No, asi jsem v životě neviděl hezčí a scéničtější pobřeží než právě tady na západě Nového Zélandu.

Po hodině jízdy jsme dorazili na největší místní turistickou atrakci, Pancake Rocks. Jak už název napovídá, jsou to skály, které vypadají jako lívance. A jsou jich tady tisíce. Když si odmyslíte asijské turisty, kteří mají talent se zhmotnit kdykoliv a kdekoliv, je to vážně hezké místo. Byť dost turistické. Ale jako zpestření na cestě a vítaná zastávka je to super.

Jedinou výspou civilizace v okolí je pak průmyslové město Greymouth. I to bezezbytku naplňuje definici shitholu, ale i ono je svým zvláštním způsobem hezké. Navíc se nám podařilo najít úchvatný a úplně nový kemp hned u moře, který byl zadarmo. Takže večeře při romantickém západu slunce a usínání za zvuku vln? Checked!

Arthur’s Pass

Z Greymouthu pokračujeme dál na jih, ale pobřežní scenérie má už daleko ke krásám, které byly mezi Westporem a Greymouthem. Po asi půl hodině odbočujeme do vnitrozemí a vydáváme se směrem na Arthur’s Pass – de facto to je dlouhý průsmyk, kterým je možné překonat pohoří Alp a dostat se ze západní části ostrova na tu východní. Taky se tak ale jmenuje snad jediná vesnice na cestě, která slouží jako základna pro treky do okolí. A přesně proto se tam chystáme. 😉

Během stoupání do Arthur’s Pass se nám, bohužel, rapidně zkazí počasí a ze slunného dne s vymetenou oblohou se dostáváme do mraků, nepříjemného mrholení a asi tak 12 stupňů Celsia. První den tak volíme jen pár lehčích procházek a s ujištěním, že zítra bude lépe (čemuž na NZ nikdy nevěřte) jdeme brzy spát.

Probouzíme se do nádherného ledového rána a poměrně brzy začínáme výstup na asi nejpopulárnější vrchol v okolí – Avalanche Peak. Tahle 1 833 metrů vysoká hora sice není nejvyšším vrcholem v okolí, ale na rozdíl od jiných se dá celkem jednoduše zdolat za nějaké tři, čtyři hodiny. Nebo teda jednoduše… Výstup není dlouhý, jen nějakých 6 kilometrů, během kterých se ale nastoupá neskutečných 1 200 výškových metrů. Takže s tou jednoduchostí to zas tak jednoduché nebude.

Počasí nám ale přeje, a tak si výstup užíváme. Příroda kolem nás se krásně mění a během výstupu se z listnatého lesa, přes kosodřeviny a traviny dostaneme až na šplhání po kamenech poslední kilometr pod vrcholem. Během výstupu jsme odměňováni překrásnými výhledy na okolí, které je neskutečně krásné.

Franz Josef Glacier

Po výstupu na Arthur’s Pass a přespání v Greymouthu pokračujeme dál na jih. Chvíli strávíme v nádherném parku Hokitika Gorge, který je populární především mezi sandflies. Nejsem si jistý, jestli tyhle malé mušky žijí ještě někde jinde, ale na jižním ostrově se jim evidentně líbí. Jsou malé, těžko viditelné, mají rády lidskou krev a jejich kousnutí hrozně bolí a svědí ještě několik dnů poté.

Naším cílem je každopádně populární ledovec Franz Josef. Ten sice není nijak extra velký, ale vede k němu celkem příjemná cesta hezkým údolím. To je sice moc fajn, bohužel to z něj dělá ideální destinaci i pro všechny zájezdy. Po jedné cestě tak proudí stovky lidí a nad hlavami celý den létají vyhlídkové vrtulníky a letadla. Super. :-/

Samotný ledovec je krásný, ne, že ne, ale podle fotek z informačních tabulí je vidět, jak velkou rychlostí ustupuje. Schválně si to vygooglete. Tímhle tempem z něj do půl století nezbude už ani památky. :-/

V okolí si dáváme ještě jeden kratší a výrazně méně turistický trek – přes Peter’s Pool stoupáme až na jezero Wombat. Cestu nádherným lesem si moc užíváme!

Ledovec Franz Josef je součástí velkého ledovcového pole, ve kterém se nachází i nejvyšší hora Nového Zélandu, Mount Cook. O tom ale zase až někdy příště. 😉

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov