Z angkorských chrámů si to tentokrát zamíříme zase o zemi dál. Filipíny plánujeme vzít co nejvíc na pohodu, moc se nepřesouvat, odpočívat, užívat si moře a v klidu se věnovat práci. Jak to ale dopadá, když si něco naplánujete? Trochu jinak, že… 🙂

Cesta ze Siem Reapu je skutečně výživná. Vystřídáme tuk-tuk, dvě letadla, městský autobus, linkový autobus, trajekt a tricycle. V zombie stavu zhruba po 16 hodinách dorážíme na poklidný ostrůvek Bantayan. Palmový háj, poklidné přímořské městečko Santa Fe a krásné moře vypadají docela slibně. 🙂

Bydlení u drsňáka

Ubytko jsme si tentokrát zajistili už předem přes AirBnb. Naším hostitelem je skoro dvoumetrový bývalý boxer René, pokérovaný od hlavy až k patě, s vyholenou hlavou a zlatým řetězem kolem krku. 🙂 Původem ze Seychell, na Filipínách ale našel druhý domov – to když se tu seznámil se svojí nynější manželkou, se kterou má roztomilého ročního klučíka. Na první pohled z něj jde trochu strach, ale brzy zjistíme, že má úplně zlaté srdce.

První odpoledne po příjezdu úspěšně prospím, a tak si neuvěřitelný západ slunce prohlédnu jen z Péťova foťáku. Další den jsme už ale o něco akčnější. Půjčíme si skútr a jedeme do nedalekého Santa Fe, kde kromě pár restaurací, obchůdků, trhu a pláže vlastně nic moc není. Cestou zpátky ale objevíme úplně pohádkovou pláž (však se taky jmenuje Paradise Beach). Plán na další den je tedy jasnej…

Pláž jako z filmu

Paradise Beach je opravdu jak vystřižená z katalogu top exotické dovolené. Navíc nám svítí krásné sluníčko (což se později ukáže jako zlatá výjimka), a tak si užíváme slunění, šnorchlování a zasloužený odpočinek. A taky se samozřejmě spálíme jako prasátka.

Odpoledne pak zamíříme do hlavního města ostrova. Bantayan je od turistického Santa Fe trochu dál, a tak tu můžeme pozorovat nenarušený život místních. Na první pohled je tu znát vliv španělského kolonialismu – už z architektury budov, obrovského katolického kostela nebo všudypřítomné rytmické hudby. S potěšením si taky všimneme, že na rozdíl od jiných zemí, které jsme v JV Asii zatím navštívili, je tu o poznání čistěji a na odpadky téměř nenarážíme.

Jídlo nic moc

O něco menší radost nám ale udělá místní kuchyně. Že filipínské jídlo nepatří zrovna mezi top kulinářské zážitky, už jsme slyšeli snad od všech kamarádů, co tady byli před námi. A bohužel jim musíme dát za pravdu. Místní jídelny („Eateries“) fungují tak, že tu mají dopředu navařených několik chodů v hrncích nebo plechách. Tedy nic čerstvě připraveného na pánvi, jako jsme byli zvyklí třeba z Thajska. Nasekané maso s kostmi a chrupavkami plavající ve vrstvě tuku a obletované mouchami není zrovna naše gusto, ale když je hlad… Postupem času si ale i tady naučíme vybírat anebo tentokrát navštěvujeme i „turistické“ restaurace, kde naopak vaří opravdu skvěle.

Cestou domů se ještě stavíme prozkoumat mangrovy a rybářské vesničky na pláži. Dlouhý mořský had, který tu žije, se nám sice neukáže, ale i tak je to moc příjemná procházka.

Prozkoumáváme ostrov a filipínskou „big thing“

Třetí den na Bantayanu věnujeme většímu výletu. Máme v plánu celý (nevelký) ostrov objet podél pobřeží kolem do kola. Cestou míjíme nádherně zelené palmové háje a vesničky. Nemůžeme si nevšimnout, že snad každý chová na zahrádce veliké kohouty. Ve městech pak vidíme arénu s příhodným názvem Cockpit. 🙂

Kohoutí zápasy mají na Filipínách obrovskou tradici. Konají se každou neděli i v tom nejmenším městečku a je to opravdu událost. Na jednotlivé kohouty si lidé vsázejí a hrozně si je piplají. Podle našeho západního stylu uvažování nám to samozřejmě přijde jako dost krutá zábava a týrání zvířat. A tak si návštěvu zápasu necháme ujít, protože tohle zkrátka nechceme nijak podporovat. Na druhou stranu ale musím uznat, že to má něco do sebe. O nedělích potkáváme spoustu motorek aspoň se čtyřmi pasažéry, z nichž si každý drží svého kohouta na klíně, mířících do Cockpitu. Po ulici běžně chodí týpci s kohoutem pod paží. Obchody se speciální výživou pro kohouty tu jen kvetou… Neděle se tedy nese ve znamení ranní bohoslužby, odpoledního kohoutího zápasu a hlavně trávení času s celou širokou rodinou a známými z vesnice.

Jak jsme se vysekali na skútru…

Kromě kohoutů si tu taky nejde nevšimnout spousty dětí všech věkových kategorií, které kolem pobíhají, hrajou si a blbnou. Protože tady hodně frčí basketbal, často je potkáváme s velkým míčem v ruce, který si přehazují a provádějí s ním různé tríčky. Když jednou jedeme na skútru poklidnou vesničkou, koutkem oka zahlídnu, jak se jeden basketový míč řítí přímo nám pod kola. O vteřinu později už nás vidím na zemi, motorka navalená na nás. Tohle zkrátka ubrzdit nešlo. Zatímco se celí otřesení sbíráme na nohy, seběhne se kolem nás celá vesnice. Mají z toho docela zážitek. Sice se nám nikdo neomluví, ale zato se ochotně nabízejí s miskou čisté vody a ptají se, jestli jsme v pořádku. Naštěstí vyvázneme jen s pár modřinami a odřeninami a další dva dny jsme celí rozlámaní, ale jinak nám nic není. Každopádně nám ale teprve teď naplno dojde, že i když je člověk při řízení sebeopatrnější a jede pomalu, skútr rozhodně není tím nejbezpečnějším způsobem dopravy. Bez něj se tu ale člověk ani nehne, a tak si ho párkrát ještě stejně půjčíme. 🙂

Další den se za doprovodu deště, který nás pak doprovází skoro celý pobyt, vydáváme zpátky na Cebu, do oblasti Moalboal.

Proč jsme se vydali zrovna tam? 🙂 Dozvíte se příště!

Categories: Filipíny