Závěr zélandského cestování jsme věnovali okolí města Christchurch, kde jsme se usadili na poslední týden naší cesty. Po dvou měsících jsme se vyspali na normální posteli, trochu si orazili a snažili se prodat naši Estimu. Což zní trochu jednodušeji, než to probíhalo…

I když jsme z našeho roadtripování byli totálně nadšení, těšili jsme se, až ze sebe zase uděláme „lidi“ a nebudeme si na noc brát na pyžamo deset dalších vrstev včetně rukavic. Podzim už se tu zkrátka rozjel naplno a trochu nám to kempování komplikoval. A tak jsme si zamluvili AirBnb, kde nás čekala postel s elektrickou dečkou (což bylo jediný topení v domě, takže s tou zimou jsme si zas tak nepolepšili), neomezená teplá sprcha (takovej luxus!!!) a taky normální nádobí (na místo plastového) a normální sporák (na místo jednoplotýnkového vařiče) a… no zkrátka jsme se přeorientovali zpátky do módu běžně fungujícího člověka. 🙂

Z rozestavěného města zpátky do přírody

Christchurch v roce 2011 postihlo silné zemětřesení, a doteď se z toho město nevzpamatovalo. Centru dominuje rozbořená katedrála a spousta polorozpadlých domů, procházíte se rozestavěnými ulicemi a míjíte úplně nové budovy. Kromě obrovského parku s botanickými zahradami se nám to tu moc nelíbilo.

Proto jsme poté, co se nám povedlo vyderatizovat všechno naše oblečení a věci a vydrhnout auto, které konečně zase získalo zpátky svoji bílou barvu, zamířili na dvě noci zase do přírody. Jen pár kilometrů od Christchurche u městečka Darfield jsme se ubytovali na úžasné farmě se čtyřmi koňmi, třemi psy a úžasnou scenérií kolem. Úplně jsme tu vypli, dohnali část práce a užili si jedny z posledních procházek na Zélandu.

Mission kiwi!

Taky jsme se stavili v místní open range zoo, a to s jediným cílem – konečně (!) vidět živého kiwiho, který se nám po celý pobyt úspěšně vyhýbal. Nějak jsme nedokázali přenést přes srdce, že odjedeme ze Zélandu bez toho, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že opravdu existuje. Kiwiho tu totiž jinak najdete na každém kroku – v logách i názvech firem, restaurací, na komunikačních tabulích („Uklízejte si po sobě“ tu znázorňují jako „Be a tidy kiwi“ s obrázkem kiwiho s mopem a kyblíkem), obrázcích, nálepkách aut… Místo velikonočních vajíček mají kiwiho s velkým vejcem, do žádných „Kiwi zones“ nesmí psi, aby kiwiho náhodou nezabili, kiwi je vycpaný v muzeích i informačních centrech a sami Zélanďané si běžně říkají „Kiwies“.

A tak jsme zavítali do nočního pavilonu a když jsme se ve tmě trochu rozkoukali, konečně jsme ho spatřili, jak soustředěně svým zobákem něco hledal v zemi a nahlas čenichal. Je to docela macek (asi jako slepice), má obří pařáty a celkově je hrozně vtipnej. 🙂 Mission kiwi accomplished.

Jak se zbavit auta na poslední chvíli?

V mezičase jsme se taky zuřivě snažili prodat naše auto. O tom, jak snadno proběhl nákup v Aucklandu, už jsme vám psali. S prodejem jsme to ale měli složitější v tom, že končila sezóna a trh v Christchurchi je obecně menší než na severním ostrově, kde je po autech větší poptávka. O tom jsme ale věděli dopředu.

Krásně umyté auto jsme umělecky nafotili snad ze všech úhlů, sepsali jsme vychvalovací inzerát a vložili ho snad do všech existujících skupin na Facebooku, na portál Trademe a spoustu dalších webů s prodejem aut. Několik dní se ale vůbec nic nedělo. Stejně jako my, se i stovky jiných cestovatelů s blížícím datem odjezdu snažili svoje obytňáky udat. A tak byl trh nesmírně přehlcený.

Začali jsme tedy spřádat plán B, C a D, ale pořád doufali, že se nám na inzerát někdo ozve a Estimu si koupí. Nejradši bychom ji prodali taky nějakému backpackerovi, který by ocenil veškeré to kempingové vybavení, se kterým jsme ji svému nástupci přenechávali. Nebáli jsme se, že auto neprodáme vůbec (jako zadní vrátka a worst case scenario tu jsou vždycky dealershipy), ale otázkou bylo, za kolik.

Estimu jsme v Aucklandu sehnali za 7 300 NZD. Původní sen, že na koupi ještě i něco vyděláme, se rozplynul docela rychle, a tak jsme počítali, že na ní něco ztratíme. Přeci jen jsme ji prodávali se skoro 10 000 najetými kilometry navíc. Auto bylo ale pořád ve velmi slušném stavu. Když se nám dlouho nikdo neozýval, zkusmo jsme objeli i několik dealershipů, abychom měli představu, za kolik ji od nás odkoupí. Trochu nám klesla čelist, když nám za ni v prvním nabídli 1500 NZD, v druhém 2500 NZD a ve třetím 3000 NZD. Whaaat? No to teda ne, naše Estimka má na víc! A tak jsme do toho ještě pořádně šlápli.

Na Trademe jsme si zaplatili vytopování inzerátu na přední stranu a cenu snížili na 6000 NZD. A zanedlouho začalo psát pár lidí. Čekal nás taky telefonát od nějakého týpka z Austrálie, který nám říkal, že jeho French girlfriend akorát přijela na Working Holiday, je v Christchurchi a hledá přesně takové auto, jako je to naše. Yes! Ještě na ten samý den si plánujeme schůzku a plánujeme na ní prakticky vyzkoušet náš obchodnický skill.

Ten nakonec není vůbec potřeba, protože mladičká Aurore neumí pomalu ani slovo anglicky a autům rozumí asi tak jako já. 😀 Zjišťuju, že moje francouzská slovní zásoba nezahrnuje žádný slovíčka ohledně vlastností aut, a tak jedu na emoce a ukazuju jí všechno to nádobí a hrozně pohodlnou matraci a prostě, jak je to „voiture vraimenet bonne équipée“ (nebo jak se to píše) a jí se to evidentně líbí. Péťa se vytasí s certifikátem Self Contained a všemi těmi platnými WOF a REGO a já nevím co všechno – a jo, klaplo to, zítra si dáme u kávičky sraz a všechno to podepíšem, ok?

Yes, další den (podotýkám 2 dny!!! před naším odletem) si sedneme v kavárně hostelu, kde Aurore bydlí a díky komplikované domluvě vyřídíme všechny náležitosti asi tak za 3 hodiny místo očekávaných 20 minut. Aurora má navíc snad nějakej dětskej účet v bance, u kterýho musí čekat 3 dny, než jí vůbec schválí odeslat peníze (hmm, za 3 dny už jsme ale v Austrálii!), a tak trochu zoufale přistoupíme na to, že jí prostě budeme věřit a že nám peníze pošle pak.

Mezi řečí mi pak Aurora řekne, že je [very apí], což si přeložím asi jako že má radost, což mi přijde hrozně cute. No a my máme samozřejmě taky radost a já mám chuť dát si panáka, protože to byly děsný nervy, jako co si budem povídat…:)

Celkově nás tedy auto vyšlo na 1300 NZD, tedy necelých 20 000 korun. Po rozpočítání 5 000 korun na osobu na měsíc. Pro srovnání, nejlevnější alternativa auta z půjčovny na 2 měsíce by nás stála necelých 60 000 korun. Tedy na 15 000 korun na osobu na měsíc. Takže myslím, že i za ty nervy se nám to sakra vyplatilo. 🙂

Poklidný odjez do tepla

Auto prodaný, kiwáka jsme viděli, a tak si na poslední dva dny půjčíme malou Nissaní chcíplotinku z půjčovny (protože tady to bez auta prostě nejde), a jedeme navštívit rodinku sestřenice manžela mojí sestřenice (díky, Zuzka!), u kterých se ubytujeme. Je to skvělá rodinka s děsně přísně vyhlížejícím tátou Maorem, který je ale hrozně hodný, a třemi supercool dětičkami. A mají tak obrovský barák, že na to koukáme jako puci. 🙂 Závěr Zélandu i díky nim proto nemá chybu.

V den odletu nás doprovází liják a lezavá zima, což nám ten odjezd trochu usnadňuje. Vůbec se nám odsud nechce. Zéland nám moc přirostl k srdci a už teď se sem chceme vrátit. Ale vyhlídka blížící se Patagonie a dalších dobrodružství taky není k zahození.

Na letišti zjišťujeme, že do Austrálie, kde máme v plánu dvoudenní stopover, potřebujeme víza. Který nemáme. 😀 Hmm. Opravdu zkušení cestovatelé!

Jak to dopadlo? Museli jsme si přebookovat let? Nebo nás pustili bez nich? Dozvíte se příště! 😉

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov