V minulém článku jste si mohli přečíst o tom, co vlastně děláme za práci a jak jsme se na cestu připravili po finanční stránce ještě před odjezdem. V této části vám povíme něco blíž o tom, co k práci konkrétně potřebujeme a jak to funguje s internetem v různých zemích, které jsme zatím navštívili.

Notebook, internet a klid. Nic víc k práci nepotřebuju (haha)

Tyhle tři zdánlivě základní věci, které mi stačí k práci, se v Česku dají považovat za naprostou samozřejmost. Během našeho cestování ale zjišťuju, že to tak zdaleka není všude. 🙂 Ale popořádku.

Bez Maca ani ránu

Nikdy jsem nepatřila mezi jablíčkáře a všechny ty „i“ a „mac“ věci mi přišly předražené a zbytečné. Na druhou stranu jsem věděla, že se svým skoro 3 kg vážícím 17“ Lenovem, které vydrží nabitý maximálně hodinu, na cestu vyrazit prostě nechci. A tak jsem podlehla a nyní jsem hrdou majitelkou 11“ MacBooku Air z druhé ruky. Na poměrně malý displej a nový operační systém jsem si zvykla během chvilky a o jiném už nechci ani slyšet. Je skvěle skladný, malý, lehký a vydrží mi bez šťávy přes 6 hodin.

Další vybavení, které s sebou máme

Mimo MacBooků s sebou vezeme pár dalších kusů techniky, která nám pomáhá řešit nenadálé nepříjemné situace. Vynachválit si nemůžeme hlavně dvě velkokapacitní power banky na nabíjení telefonů anebo provoz našeho WiFi hotspotu. Právě WiFi hotspot je vychytávka, kterou určitě doporučujeme. Na zálohování fotek, práce a našich počítačů vůbec s sebou máme pogumovaný cestovní disk Lacie Rugged, který snese i brutální zacházení, vlhkost a prach. Samozřejmě nesmí chybět náhradní telefon, stařičký putovní iPhone, a taky všemožné kabely, redukce a nabíječky, díky čemuž všechny tyhle naše věci fungují kdekoliv na světě.

Věčný boj s hledáním Wi-Fi a naše záchrana

S internetem to už ale taková hitparáda opravdu není. 😀 Pro ty, co nás nesledují pravidelně, připomenu, že jsme zatím navštívili tyto země: Indonésie, Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, Filipíny, Nový Zéland, Chile a Argentinu.

Jihovýchodní Asie je v současnosti největší mekkou digitálních nomádů. A není divu. Je tam poměrně levně, teplo a Wi-Fi je k dispozici i v té nejzapadlejší pouliční restauraci. Tedy… tak jsme si to aspoň říkali. Představovala jsem si, jak ležím na pláži s kokosem v ruce a u toho píšu články. Ale jak to bylo doopravdy? 🙂

Nikdy nezapomenu na náš první zoufalý pokus, kdy jsme se v balijském Ubudu v poledním sluníčku plahočili uličkami plnými motorek a snažili se na blint najít příjemnou kavárnu s internetem. Když jsme u jedné konečně objevili nápis Free Wi-Fi, neváhali jsme, objednali si shake… a zjistili, že spojení je tak pomalé, že tu stejně žádnou práci neuděláme.

Od té doby nedáme ani ránu bez datové simky a hotspotu a díky tomu jsme na místních zdrojích Wi-Fi nezávislí. SIMky a datové plány jsou navíc cenově dostupné, mnohem levnější než v Česku a často se SIM karta dá získat a aktivovat přímo na letišti. Osvědčilo se nám to zatím všude kromě Filipín, které byly z pohledu pokrytí signálem a elektrickým proudem nejslabší. Jak to tedy vypadalo s připojením k internetu v jednotlivých zemích?

Vietnam

Z jihoasijských zemí byl z hlediska internetu obecně na práci nejpřívětivější Vietnam. Wi-Fi tam frčela opravdu rychle, a to i v odlehlejších částech země (např. BaBe), a tak jsme datovou simku vlastně ani nepotřebovali, ale koupenou jsme ji měli a patřila k tomu nejlevnějšímu – Viettel, 10 GB dat za cca 150 Kč.

Thajsko

Z hlediska kvality připojení k internetu je Thajsko jen o kousek za Vietnamem. WiFi je častá, ale ne nutně tak rychlá a absolutně všudypřítomná, jako právě ve Vietnamu. My jsme používali TrueMove, ale kvalita všech operátorů je víceméně srovnatelná.

Indonésie

V Indonésii se nám dobře pracovalo v Ubudu (když už jsme tedy věděli, kam jít :D), na ostrově Gili Air nebo na Lomboku pak byl signál taky o něco slabší. Nakonec jsme využili nabídku Telkomsel, protože sliboval pokrytí nejen na Bali, ale i na Gili Air. V Indonésii ale datové tarify fungují podivně – koupíte si sice 10 GB dat, ale třeba jen 3 GB máte na 4G, další 3 GB na 3G a zbývající 4 GB můžete čerpat jen mezi půlnocí a 6. ranní.

Kambodža

V Kambodže byla datová simka must have, protože nabízená Wi-Fi na spoustě míst (ubytování, restaurace a kavárny) nefungovala vůbec. Dobrá místa na práci se ale dala najít v Siem Reapu, kde je po nich asi největší poptávka. Využívali jsme Cellcard.

Laos

V Laosu se nám dobře pracovalo v Luang Prabangu, zato v Huay Xai byl signál mizerný a mezi těmito místy pokrytí nebylo vůbec. Laos byl snad jedinou zemí, kde jsme datovou SIM kartu vůbec nekupovali, a to právě díky kvalitní WiFi v Luang Prabang.

Filipíny

No a Filipíny? Na Cebu a Palawanu se pracovat skoro nedalo, o něco lepší pak byl signál na Boholu a potom v Manile. Na Filipínách jsou dva hlavní mobilní operátoři, Globe a Smart a jejich nabídka je srovnatelná. My jsme měli Globe a buď měli signál oba operátoři a všechno fungovalo, nebo nebyl signál vůbec. To byl případ hlavně menších měst na Palawanu.

Nový Zéland

Co mě ale překvapilo, byl Nový Zéland. Vzhledem k vyspělosti země jsem čekala, že kvalitní Wi-Fi tu bude naprostý standard, ale to jsem se přepočítala. V kempech je Wi-Fi většinou placená (a drahá) a v řadě kaváren a restaurací velmi pomalá. Často dostanete papírek s přihlašovacími údaji a musíte se registrovat do jejich systému, abyste se vůbec museli připojit. Ve Starbucksu nebo Mekáči bývá připojení časově omezené. Stejně tak v knihovnách, kde ale Wi-Fi frčí asi nejlíp ze všech míst. Simku od operátora Skinny jsme tedy k práci využívali každý den. Jen jsme si předem museli ověřit, zda je na daném místě pokrytí (v odlehlejších částech, např. Fjordland NP nebo Glenorchy apod. signál není vůbec).

Patagonie

Kvalita internetu v Patagonii byla, překvapivě, docela tristní. Obecně mírně lepší situace byla spíš v Argentině než v Chile, ale ani jedno nebyla moc hitparáda. Obzvlášť v odlehlejších částech země (Puerto Natales, El Calafate, El Chalten) šlo funkční WiFi najít jen těžko. SIM kartu jsme měli, Movistar, ale žádná velká sláva to nebyla. 3 GB dat nás vyšly na zhruba 220 Kč, a navíc se i samotná SIM karta platila, cca 100 Kč.

Na cestách jsme se proto naučili vždycky spoléhat raději jen sami na sebe, tedy mít koupenou nabitou simku s daty a předem zjištěno, zda má v dané lokalitě pokrytí. Taky už se snažíme nehroutit z toho, když se místy k internetu prostě připojit nedá. Když si tedy někde sedneme k práci a zjistíme, že internet nejede ani po x zoufalých pokusech o připojení, vyhrazený čas věnujeme třeba psaním článků na blog nebo úpravě fotek. Však on se svět nezboří. 🙂

Příště si přečtete něco o tom, jak se nám vlastně pracuje při častých přesunech a změně prostředí a co nás motivuje k tomu si ten notebook otevřít, když je okolo tolik lákadel. 🙂

Categories: Postřehy z cest