Jižní Amerika pro nás oba byla tak trochu krokem do neznáma – nikdy předtím jsme tady nebyli a neměli jsme žádné představy nebo očekávání. Jasně, letíme sem s tím, že chceme vidět Patagonii a Peru, ale to je tak všechno. A tahle absence plánu a postupné objevování a poznávání v průběhu cesty má něco do sebe.

Letíme do Santiaga, hlavního města Chile. Ze Sydney je to do Chile pekelně daleko. Teda ono je to ze Sydney daleko snad kamkoliv, ale do Jižní Ameriky obzvlášť. Tím, že vyrůstáme ve střední Evropě a mapu světa známe s Evropou vycentrovanou víceméně na středu, nám nedochází, jak obrovský oceán se právě mezi Austrálií a Jižní Amerikou rozkládá.

Nebudu to natahovat, do Santiaga jsme letěli 14 hodin. Pro srovnání – z Prahy do New Yorku to není ani 10 a z Londýna do Kuala Lumpur jsme letěli něco málo přes 11. Tolik k perspektivě.

Míříme do Valparaisa

První týden v Chile jsme se rozhodli vzít maximálně na pohodu – překonat jet lag, pomalu se aklimatizovat na místní podnebí a kulturu a snad trochu naplánovat Patagonii, kam následně pokračujeme.

Po 14 hodinách v letadle, kdy jsme bohužel moc nespali, přistáváme v Santiagu. Vypadáme jako zombie, ale kafe na chvíli pomůže. Vyřizujeme nezbytné formality a hned na letišti vyzvedáváme auto. A ouhá – po dvou měsících na Novém Zélandu, kde jsme cestovali naší Estimou, je to trochu šok. Malé Suzuki Swift působí tak nějak, no, mikroskopicky a skoro se nám do něj nevejdou batohy. Jízda na pravé straně silnice je ze začátku nepříjemně nezvyklá a hlavně manuální převodovka prvních pár kilometrů trochu trpí. Ale co, vyrážíme směrem na Valparaiso!

Od první chvíle vnímáme, jak moc je to tady jiné. Namísto trávy, stromů nebo nějaké zelené flory je tady všechno suché, hnědé a takové špinavě pouštní. Cestou sem tam míjíme vinice, sady, a dokonce i pár lesů, ale celkově prostředí působí dost vyprahle.

Valparaiso je druhé největší město Chile a zároveň největší přístav v zemi. Turisté sem jezdí víceméně ze dvou důvodů – obdivovat čtvrť Cerro Concepción s jejími kostely, úzkými uličkami, barevnými domky, a hlavně úžasnými muraly a nebo navštívit dům La Sebastiana, kde žil básník Pablo Neruda. Ne, s českým Nerudou nemá nic společného.

Přes AirBnb se ubytováváme nedalo Cerro Concepción a postupně tuhle čtvrť prozkoumáváme. Nástěnné malby a barevné domky působí kouzelně, stačí ale vyjít mimo tuhle oblast a poznáváme to pravé, neturistické, Valparaiso – odpadky, špína, omšelá zákoutí a průchody, a hlavně všudypřítomný beton. Z něj je tady postavené snad všechno včetně dětského hřiště. I kvůli tomu je Valparaiso přes den pekelně rozpálené a o to překvapivější jsou pak noční teploty, které klesají pod 10 stupňů.

Stejně jako v Asii ale objevujeme místní trhy a pekárny, které nás nadchnou. Čerstvé ovoce a zelenina vypadá úžasně a objevujeme (a zkoušíme…) i pár kousků, které jsme v životě neviděli.

Neočekávaně vysoké jsou ale ceny všeho kolem. Vše kolem působí na první pohled chudším dojmem, ale ceny jsou minimálně na úrovni českých a místy i výrazně vyšší. Třeba jídlo za 350 Kč není výjimkou, ale spíše pravidlem.

V dalších dnech prozkoumáváme ještě blízké okolí Valparaisa (vodopády u města Placilla a botanická zahrada ve Viňa del Mar) a následně vyrážíme po pobřeží na sever. Na první pohled jsme překvapeni obrovským rozdílem mezi Valparaisem a sousedním městem Viňa del Mar. To působí moderněji, čistěji, bezpečněji, ale taky výrazně turističtěji. Na druhou stranu, na rozdíl od Valparaisa, tady najdete pláže, parky a vůbec takové běžné turistické vyžití.

Pokračujeme dál po pobřeží a obdivujeme mohutné písečné duny u města Concón a navštěvujeme i městečka Quintero a Horcon. Navzdory doporučení v nich ale nenacházíme vůbec nic zajímavého a zrovna Horcon působí dost opuštěně a tak nějak podivně.

Dál míříme zpět do vnitrozemí k městu La Calera, kde jsme si opět přes AirBnb zamluvili pár nocí ve vychvalovaném ubytování na avokádové farmě. Chvíli pátráme po okolí, než se nám podaří najít ten správný dům, načež zjišťujeme, že majitelé skoro neumí anglicky. To je, mimochodem, v Jižní Americe dost častý jev. Komunikaci ale nakonec nějak zvládáme a od pana majitele, emigranta z NDR, dostáváme výklad o tom, jak se pěstují avokáda a víno. Do sběru vína jsme navečer i zapojeni, za což další dny dostáváme úžasnou snídani založenou na čerstvých domácích avokádech a úžasné domácí vinné limonádě. Mňam. Jo a taky je na farmě spousta psů a koček, což s Eli oba vítáme. 🙂

Další den míříme do nedalekého národní parku La Campana, kde si dáváme krátký, asi 10km trek k vodopádům. Tahle na první pohled jednoduchá procházka je nakonec docela náročná – je neskutečné vedro a cesta vede pořád do kopce a víceméně celou dobu otevřenou krajinou bez jediného stromu. Namísto kaskádovitého vodopádu nacházíme spíš takový malý čůrek, ale vítáme i to. 🙂

Santiago

Poslední den před odletem do Punta Arenas v Patagonii trávíme v Santiagu. Ubytováváme se v celkem hezké univerzitní čtvrti a jdeme na procházku. Podobně, jako ve Valparaisu, je i Santiago takovým muzeem betonu a šedi. Ne, že by nemělo hezké části, ale často je takové ubíjející a tuctové. Nepolevující doprava, šílené zácpy a smogový mrak, který nad městem neustále sedí, moc nepřidá. :-/

Překvapivě hezká čtvrť se rozkládá kolem městského parku Cerro San Cristóbal, kterému dominuje velká bílá socha Ježíše. Tady najdete hezké malé uličky se spoustou restaurací a kaváren a samotný výstup na Cerro San Cristóbal, který odmění panoramatickým výhledem na město, je celkem zážitek. Hezké, ale jednou za život mi to asi stačí.

O tom, co jsme prožili v Patagonii, zas někdy příště.

Categories: Chile