Troubení motorek, nudlová polévka a zabijácky silný kafe. Tak nějak nás přivítalo hlavní město Vietnamu, kam jsme přilétli pořádně zrelaxovaní po týdenním pobytu v poklidném laoském Luang Prabangu. A že se nám ty síly, co jsme tam nabrali, ještě hodily… 

Do centra Hanoje jsme se dokodrcali víc jak po hodině a půl jízdy linkovým autobusem, který kdosi na Trip Advisoru doporučil jako nejlepší dopravní spojení z letiště. Zapomněl už ale zmínit, že tenhle bus sice stojí jen cca 7 korun, zato ale staví snad na každých 100 metrech… No co, ušetřili jsme, a ještě si užili vyhlídkovou jízdu (aspoň takhle se snažím uklidnit Péťu, ale moc se na to netváří…).

Bacha, motorka!

Po pár minutách ve staré čtvrti se ale přestávám tvářit i já – po roce jsem zpátky v totálně nejbláznivějším městě. Úzké uličky a chodníky lemují stánky se vším, na co si jen vzpomenete (procházíte třeba ulicí plnou řezaček kokosu, ulicí motorů, ulicí bot, ulicí zámků, ulicí vodovodních kohoutků apod.). Do toho spousta lidí a hlavně – motorek. Už jen když tohle slovo píšu, mám z něj husí kůži. Člověk tady musí mít oči na stopkách, nebo spíš vepředu, vzadu, na boku… máte pocit, a on to není jen pocit, že motorky jsou tu všude a každou chvíli vás přejedou. Přejít z jedný strany silnice na druhou pak chce speciální dávku odvahy – prostě vykročit. Motorky nebrzdí, natož aby zastavily. Prostě vás (za doprovodu naštvaného troubení) objedou. Jo, a nějaký přednosti v jízdě, červená na semaforu nebo protisměr? Ignore.

Ubytujeme se v hotýlku/domově majitelů/cestovní kanceláři/jídelně, který je, jako většina budov tady, strašně úzký. Náš pokoj v nejvyšším patře má snad nejbizarnější koupelnu se záchodem ever – je vestavěná přímo v pokoji a nemá strop. Tímto děkujeme vynálezcům špuntů do uší…

Nudle, kafe a památky

Vydáváme se na první obchůzku po okolí. Ochutnáváme první nudlovou polévku a konečně taky vysněné vietnamské kafe s kondenzovaným mlékem, které tu servírují společně s šálkem zeleného čaje. Chvíli procházíme (uskakujeme před motorkami) uličkami, projdeme si velké kryté tržiště, u kterého zhltneme první banh mi (bagetku se smaženým vajíčkem a zeleninou), ale za chvíli už toho máme plný kecky. Od všudypřítomného hluku, smogu a blázince si na hodinu odpočineme v divadle na Water Puppet Show, která strašně pěkně a vtipně za doprovodu živé hudby vypráví příběhy z vietnamské historie.

Další den se vydáváme za jednou z nejznámějších památek – Temple of Literature, tedy místo nejstarší vietnamské univerzity. Pak dojdeme k Ho Chi Minovu mauzoleu, ale bohužel jen pár minut po zavíračce. Na balzamovanou mumii se tedy nepodíváme, a tak si jdeme spravit náladu hanojským pivem a skvělým pouličním jídlem. Já pak trávím zbytek dne „doma“, protože chození v tom blázinci už mě začíná deptat, Péťa si ještě užívá atmosféru města a večer sedáme na noční autobus do Sapy.

Spací autobus a „milé“ přivítání na severu

Ve Vietnamu fungují tzv. sleeping busy s lehátky, které nabízejí skvělou možnost, jak se přepravit z jednoho místa na nějaké další, vzdálenější – ušetříte peníze za nocleh, ale i jinak zabitý den na cestě. Nutno ale podotknout, že se ale rozhodně nejedná o nejbezpečnější způsob cestování (proto jsou taky u nás zakázané žejo). Navíc řidiči tu jezdí jako naprostí šílenci. Radši si to ale nepřipouštíme. Do Sapy – nejznámějšího městečka na severu země obklopeného krásnými rýžovými terasami – dorážíme ve 3 ráno, ale ještě se v autobuse můžeme dalších pár hodin prospat. Stejně jsme pak totálně rozlámaní a mrtví (až při příští jízdě si takticky zabereme pětisedačku vzadu a uděláme si z ní velký letiště).

Tour de ubytování a první konflikt s místními

Vydáme se na obchůzku guest housů. Předem si ubytování nezamlouváme – i ve Vietnamu se mnohem víc vyplatí řešit to až na místě – usmlouvá se lepší cena a hlavně člověk vidí pokoj na vlastní oči. Obejdeme jich několik – buď se nám pokoje zdají drahé, nebo špinavé, nebo je nemají k dispozici na všechny tři noci, které tu plánujeme zůstat. Nakonec si vybereme docela pěkný a levný pokoj v horním patře jednoho z hotýlků s úžasným výhledem na město, který na první pohled vypadá v pohodě.

Na recepci se domluvíme rukama-nohama, angličtinu tu nevedou a moc sympatičtí teda nejsou, ale jsme unavení, těšíme se na sprchu a už nás to trajdání v zimě s batohama dost nebaví. Bohužel ale po chvíli zjistíme, že je tu šílená zima (venku je asi 5 stupňů, topení tu nemaj a klimoška jen chladí). Navíc přestane téct teplá voda. Jdeme to řešit, ale to se dá těžko, když se nemáte jak domluvit. Rozhodneme se, že si proto najdeme něco jiného, a chceme aspoň část peněz zpátky. Najednou nepříjemný recepční anglicky něco umí: „No money back“. A tak zaplacené peníze za jednu noc zpátky nedostaneme ani po velkém naléhání. Takhle se vlastně odstartuje série nepříjemných situací, které s místními zažíváme po celou dobu, co ve Vietnamu jsme.

Odpoledne si ale spravíme náladu procházkou po městě, poctivým pho bo v jídelně pro hmonžské průvodkyně a objevíme úžasně útulnou kavárnu Gecko, kde hoří krb a mají tu čokoládovou pěnu. 🙂 Zajdeme tam pak každý další den – poslouží nám jako skvělá „kancelář“ a příjemná zašívárna před nevlídným počasím.

Hlavní cíl výletu do Sapy – rýžová políčka

Další den se vydáváme na výlet mezi rýžová políčka. Po krátkém zvažování zavrhneme možnost absolvovat to s průvodkyní z etnika Hmongů a s přespáním u ní doma formou homestay. Ceny nám prostě přijdou neskutečně přestřelené. Máme štěstí, trochu se oteplí a zvedne mlha, a tak se nám otevírají úžasné výhledy. Půl dne prochodíme terasy křížem krážem a do centra dojdeme tak akorát – s prvními kapkami deště a za doprovodu mlhy, která se bohužel následující dva dny nad Sapou drží jak klíště.

Jak jsme si udělali kámoše mezi kulturisty

Co dělat, když je venku hnusně? Ideálně dát si pořádně do těla. A tak se vydáváme do místního fitka. Když slečna na recepci vidí dva bělochy, začne se smát, otočí se a dělá, že tam nejsme (= znamení, že neumí anglicky). Naštěstí se nás ujme místní polonahý svalovec, co vypadá jak Jackie Chan, a tak zaplatíme každý asi 30 korun a jdeme na to. Ve fitku hraje na plný pecky techno, nejlehčí činka má asi 10 kilo a jako větrání slouží dokořán otevřený okna (venku mrzne). Jeden z borců sprintující na běhacím páse puštěném na maximum má proto na sobě tričko s límečkem, svetr a rozepnutou péřovku. Snažím se nesmát moc nápadně… Každopádně pořádný cvičení už nám hrozně chybí, tak jsme nadšení, že jsme se mohli po dlouhý době zničit. 🙂 Jo a mimochodem, toho Jackieho Chana pak potkáme i na večeři v pouliční restauraci, kde nabízejí spoustu věcí na grilu. Se svojí dívkou si vychutnávají opečené vrabce a žáby. Takže z tohohle rostou svaly…

Okrasný park po Vietnamsku

No a když už jsme u těch kulturních rozdílů, ještě musím zmínit Ham Rong Mountain, další dominantu Sapy. Jedná se vlastně o velký park, a opravdu moc krásně upravený, který je ale atrakcí spíš pro asijské turisty. Kromě záhonů a různě zastřižených keříků tu je rozesetá spousta soch zvířat. V té nejkýčovitější podobě, jakou si dokážete představit. Ale asijští turisté jsou z nich (aspoň podle počtu selfie sticků a skupinového pózování u každého z nich) naprosto nadšení…

Příště zas něco o tom, jaká byla cesta do národního parku Ba Be a jak se nám líbil největší vodopád a jeskyně ve Vietnamu. 😉

Categories: Vietnam