Miluju zvířata. A tak jsem si na Zélandu přišla tak trochu jako v ráji. Právě v oblasti Otago se nám totiž poštěstilo ve volné přírodě pozorovat tuleně, lachtany, a dokonce i (jednoho) tučňáka. Oblast Otago se mi proto docela zapsala do srdíčka. Stejně tak i Mt. Cook, kde jsme zakončili naše zélandské hikování.

Na Zélandu je tolik highlightů, že jsme si chvíli říkali, že už nás nemůže snad nic překvapit. Ale ono jo. Každý den přinesl nové zážitky v podobě neskutečných výhledů na nádhernou přírodu, příjemnou atmosféru zapadlých městeček (třeba Papatowai s gypsey vagónem přetvořeným na muzeum a kavárnu) a taky divoká zvířata, která se předháněla v roztomilosti.

Při projíždění jižního cípu ostrova jsme si zajeli do zátoky Cannibal Bay (protože kdo by tomu názvu odolal, žejo). Místo lidožroutů jsme ale na tomhle odlehlém místě natrefili na trochu větší pecku – vyvalené lachtany, kteří si tu užívali odpolední siestu. 🙂 Přes dva metry dlouhé válečky, ze kterých občas vykoukla nějaká ta ploutvička, jsme pozorovali z uctivé vzdálenosti pár metrů, procházeli se mezi nimi a pro mě to byl rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků ever.

S očekáváním podobné podívané jsme přijeli taky na známý Nugget Point, sklaní výběžek s velmi fotogenickým majákem. Nugget Point je jedním z nejprofláklejších míst, kde se dají pozorovat ohrožení novozélandští tučňáci. Březen je ale obdobím, kdy ti mladší ztrácejí peříčka a tukovou vrstvu, a proto nemůžou plavat v moři a lovit tam potravu. Bohužel jsme tu tedy žádného nezahlédli, ale divoké vlny lámající se o pobřeží a roztomilí tuleni nám to trochu vynahradili. 🙂

Tuleni nás pak doprovázeli ještě na mnoha dalších místech jižního pobřeží. I když jsme jich dohromady viděli snad stovky, nikdy mě nepřestalo bavit pozorovat, jak se neobratně sunou po skalách, a naopak hbitě plavou ve vodě. Lachtany jsme pak viděli ještě jednou při krásném treku na Sandfly Bay na poloostrově Otago. Jen o kus dál taky hnízdí jediná pevninská kolonie královských albatrosů na světě. Výlet za nimi je ale placený, tak jsme se tu pokochali zase „jen“ tuleni a výhledem na moře a jeli dál.

A tučňáci? Nakonec se nám i tenhle sen splnil, i když už jsme pomalu přestávali doufat. Na Katiki Point na nás čekal kolíbající se roztomilouš v šedivém fraku se žlutými brýlemi, yellow eyed pinguin, který žije pouze na Novém Zélandu.

Z přírodních krás Otaga pak nejde nezmínit ještě poměrně známou Curio Bay, zátoku, oblíbenou nejen surfaři z širokého okolí. Nachází se tu taky kolonie tučňáků a taky druh nejmenších delfínů na světě – Hector’s Dolphins. Přímo z pobřeží jsme pozorovali celé jejich hejno – blyštivé ploutvičky skákající nad hladinou. Zajímavé jsou tu i zkamenělé celé kmeny stromů na pobřeží.

Abychom si užili taky nějaké té civilizace, zajeli jsme do města Dunedin. To je známé třeba tím, že tam jen pár dní po nás dorazil koncertovat Ed Sheeran, ale i tím, že právě tady se vyloďovali první angličtí osadníci. Šli jsme se proto trochu vzdělat do místního muzea osadníků a taky si vyšlápli údajně nejprudší silnici na světě. Jo a taky jsme nakoukli do továrny na Cadbury čokoládu a zásobili se tu hned několika kousky. Jen tu byl, jako ve všech větších městech na Zélandu, trochu nadlidský úkon najít parkovací místo.

Z dalších měst v téhle oblasti pak stálo za to ještě Oamaru se spoustou soch a dekorací ve stylu steampunku. Moc se nám líbily taky unikátní Moreaki Boulders nedaleko. Tyhle miliony let se tvořící kameny na pláži mají dokonale kulovitý tvar, což se hned tak nevidí.

Z Otaga jsme pak zamířili do oblasti Canterbury. Střihli jsme si menší procházku na jílovité věže Clay Cliffs, které nás ale oproti podobným Pinnacles na severním ostrově zas tolik nezaujaly. Zato nejvyšší hora země, majestátní Mt. Cook, byl teda úchvatný. Už příjezdová cesta k němu patřila k těm nejvíce scénickým. A kempování s výhledem na zasněžený vrcholek na břehu jezera jakbysmet.

Dali jsme si tu několik kratších výletů – Hooker Lake Track, procházku na Blue Lakes a na Tasman Glacier. Počasí nám vyšlo na jedničku, sluníčko a modrá obloha dodávaly i tak peckózním panoramatům pořádné grády. Jedny z posledních treků jsme si proto užili naplno.

O něco horší pak už bylo noční přespávání v autě. Zatímco v Česku rozkvétaly první sakury, tady už byl podzim v plném proudu a po setmění teploty padaly k nule. A ani několik vrstev včetně rukavic mi nezabránilo v tom, že jsem se v noci budila zimou. Správný čas na ukončení roadtripu. 🙂

No a jak jsme strávili poslední dny a co obnášel prodej našeho autíčka? Stay tunned! 😉

Categories: Nový Zéland - jižní ostrov