Zatím to naše cestování až na pár výjimek vypadá docela sluníčkově, co? Věřte, že mezi krásnými zážitky je ale i pár negativních. Neustálé přesuny, únava, průběžné plánování další cesty a do toho stíhání práce jsou sice vyčerpávající, ale dají se společnými silami a vzájemnou podporou zvládnout. Horší je, když se k únavě z toho všeho přidá nikdy nekončící dohadování s místními, znechucení nad jejich „vychcaností“ a potřebou z nás vytáhnout co nejvíc peněz při každé příležitosti, špatné počasí a ošklivé prostředí. To to pak jednou musí vybublat…

O Haiphongu jsme věděli, že tam asi nebude nic moc k vidění. Ale vede sem přímé spojení z Cao Bangu, odkud jsme vyjížděli, je to dobrý výchozí bod pro výlet do zátoky Ha Long, kterou jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít, a navíc přímo odtud můžeme letět dál na jih. A protože komplikované přesuny jsou na celém cestování nejnáročnější, byla to celkem jasná volba.

Facka č. 1 – Vy se tu jako chcete ubytovat?!

Přijíždíme klasicky cca v 5 ráno rozlámaní po noci strávené v nočním autobuse. Město se teprve probouzí, ještě tu není takový provoz, a hlavně konečně můžeme sundat péřovky – konečně je (relativně) teplo! Na Bookingu si vyhlídneme dobře umístěné a hodnocené ubytování, ale nezamlouváme. Vždycky chceme pokoje nejdřív vidět osobně a pořád doufáme, že by nám je mohli takhle napřímo prodat za lepší cenu. Navíc už se nemůžeme dočkat, až si dáme sprchu a trochu se prospíme na něčem, co nedrncá.

Paní na recepci se na nás tváří jako na smradlavý ponožky. Anglicky neumí říct ani „hello“, vytasí proto svůj iPhone a aplikaci na překlad z vietnamštiny. Slova, která jí z toho vylezou, nedávají smysl. Po pár neúspěšných pokusech (co trvají asi 20 minut), kdy jí opakovaně různými variantami posunků vysvětlujeme, že chceme 1 pokoj pro 2 lidi na 2 noci, se konečně zdá, že pochopila, a vede nás po schodech 5 pater nahoru. Pokoj se nám líbí, už se vidíme zaboření v peřinách, a tak jdeme na recepci dohodnout detaily. Jenže nám nastřelí cenu, která mnohonásobně převyšuje částku uvedenou na Bookingu. A tak následuje další, asi 20 minut trvající, série pokusů o pantomimické vysvětlení, že tohle teda ne. Nezdá se, že by chtěla ustoupit, a je čím dál víc nepříjemná.

Už toho máme dost, a tak se celí naštvaní sebereme a jdeme o hotel vedle. Tam se k nám velmi neochotně „ujme“ ještě víc nepříjemně vyhlížející majitel, co taky neumí anglicky, teda kromě toho, že si za pokoj řekne ještě víc peněz. Vzhledem k tomu, že celá hala smrdí cigaretovým kouřem a je tam neskutečný bordel, ani se nesnažíme smlouvat. Po předchozích zkušenostech je nám jasné, že takhle tady můžeme chodit třeba celý den. A tak sklopíme uši a jdeme zpátky do prvního ubytka (kde to nesmrdělo, a pokoje byly objektivně fakt pěkný) s tím, že tedy „OK“. „Co OK? Vy tu chcete být přes noc?“ Jeden z hostů, co jde zrovna kolem, nám pomůže s překladem a sdělí nám, že si mysleli, že tu spát nebudeme.

Nechápeme. Ale takhle je to tu se vším. Přijdete do hotelu a diví se, že se tu chcete ubytovat. Přijdete do jídelny a diví se, že se chcete najíst. Přijdete do fitka a diví se, že si chcete zacvičit. Long story short, ubytovali jsme se, museli jsme v průběhu měnit pokoj (proč, netušíme), jo a že jsme si tam chtěli vyprat (velký nápis Laundry)? No tak to jsme se asi zbláznili. „No laundry here. (A vy byste tu taky být nemuseli.)“

Facka č. 2 – Město plné jedu

Nepříjemní lidé ale nebylo to jediné, co nás tu hodilo do módu lehčí depky. Znečištění prostředí a hromady odpadků jsou obecně obrovským problémem celé této části světa. V Haiphongu tomu ale nasadili laťku ještě o level výš. V podstatě jedinou dominantou je „městský park“, kam se jdeme po chvilce spánku projít.

Cestou se stavíme na obědě v pouliční restauraci, která sestává z pár plastových židliček a stánku s „bun cha“. Pod stolem se válí kosti a zbytky jídla, ale nad tím už se tu ani nepozastavujeme. Pereme se s nakyslým vývarem, ve kterém plavou nezařaditelné věci. Péťa využívá své výhody, že sní všechno, a já do sebe nacpu aspoň suché nudle (ne, nebudu se koukat, jak se v nich při nabírání hrabou rukama), abych neměla úplně prázdný žaludek.

Uprostřed „městského parku“ leží jezero a kolem něj se vine nadějně vyhlížející promenáda. Když se přiblížíme, praští nás do nosu šílený smrad – a za chvíli pochopíme, proč. V jezeře plavou desítky mrtvých ryb břichem vzhůru a mezi nimi hromada odpadků. Kromě toho sem ústí výpusti odpadních vod? továrního odpadu? Nevíme. Ale je to jedna velká nádrž jedu. Nadějně vyhlížející promenádu navíc v půlce přerušuje skládka, ve které si hrají špinavé děti.

Facka č. 3 – Teprve teď pochopím, co znamená opravdový smog

Jdeme raději do přístavu zajistit si lístky na loď na ostrov Cat Ba, odkud se chceme vypravit další den a prohlédnout si slavnou zátoku Ha Long Bay. Je pozdní odpoledne a provoz houstne, přejít ulici vyžaduje dávku pořádné odvahy (o bláznivých motorkách v Hanoji už jsme vám psali a tady to není jiné, ba naopak).

Čím víc se blížíme k přístavu, tím více obloha získává tmavě žlutý odstín a fyzicky cítíme, že tu houstne vzduch. Docela lituju, že jsme si nepořídili roušky, protože s každým nádechem se o mě pokouší záchvat kašle a je mi špatně. Dokonce i viditelnost se zhoršuje. Takhle jedovatý vzduch znám jen z alarmujících reportáží o Pekingu a dochází mi, že tohle je opravdu ekologickej průser.

Facka č. 4 – Psí a kočičí maso. Ne, tak tohle už vážně nedávám…

Lístky zařízeny, a celí zaprášení se vydáváme centrem zpátky. Cestou narazíme na rozsáhlé noční trhy. Chceme se tu najíst, ale protože jsem se někde dozvěděla, že v Haiphongu jsou vyhlášené restaurace s psím a kočičím masem, trvám na něčem vegetariánském. Z lákavě vypadajících trhů se ale vyklube totální peklo.

Pohled na stánky s masem mě po celém unavujícím dnu plném vysilujících zážitků už úplně dorazí. Válí se tu smradlavé vnitřnosti obletované hejny much, kusy nohou s trčícími kopyty, nasekané slepičí pařáty, celé kravské hlavy s očima, spousta krve na zemi… Vidíme týpka, co griluje vepřové koleno nad letlampou a do toho pořád uskakujeme šíleným motorkám (to si je nemůžou někde zaparkovat a aspoň na nákup jít pěšky?!). Je tu nepředstavitelný hluk – lidi nemluví normálně, prostě hrozně řvou – a už zmiňovaný smrad, hlavně z rybiny.

Meníčka v pouličních restauracích samozřejmě jen ve vietnamštině a nikdo se s námi nechce bavit, když se jich zeptáme, co mají k jídlu. Obejdeme jich bez úspěchu několik. V jedné mají docela hezky vypadající mísu plnou něčeho, co z dálky připomíná zeleninu – v duchu se zaraduju a jdu blíž. Jsou to červi. Bílí, masití červi, kteří se ještě hýbou. A to je moment, kdy už se mi nejen zvedne žaludek, ale i zamotá celý svět a jediné, co chci, je dostat se odtud pryč.

Nakonec jsme skončili zase u vývaru s rýží a dorazili se nějakými krekry ze supermarketu. Příští cestu do přístavu jsme absolvovali taxíkem (přestože se tomuhle způsobu dopravy tady vyhýbáme, co to jde). A z pokoje jsme nevycházeli, dokud to nebylo nejnutnější.

Den strávený na Cat Ba Island byl jako vysvobození

Další den jsme se přepravili na ostrov Cat Ba, kde jsme si najednou přišli jako v jiném světě. Lidi se usmívali, sami od sebe se s námi bavili, byl tu skvělý výběr jídla a pohodová atmosféra. Užili jsme si skvělý den a Péťovi se splnil velký cestovatelský sen – proplout zátoku Ha Long. Pro mě už to bylo podruhé, ale nezklamala. Na nádherně členité skalní výběžky a plovoucí vesničky v takovém ohromném měřítku hned tak nenarazíte.

Ale dost už bylo slov, pár obrázků řekne víc… 🙂

Říkám to trochu se sebezapřením, ale teprve po zážitku v Haiphongu mi došlo, že zdržovat se mimo turistické lokality nemusí být vždycky výhra. Aspoň ne v téhle zemi. Nebo jsme prostě měli smůlu. I když to si spíš nemyslím. Holt jsme chtěli autentický Vietnam, tak jsme ho dostali. I s úroky…

Categories: Vietnam