Na severu Thajska je tolik krásných míst, které chceme vidět, ale cestovat mezi nimi veřejnou dopravou je téměř nemožné. Jen přejezd z Mae Hong Son do cca 200 km vzdáleného Chiang Rai nám takhle zabral nekonečných 12 hodin. Proto se rozhodneme, že si na pár dní půjčíme auto a projedeme tuhle provincii na vlastní pěst. 

Přestože jsem na začátku trochu skeptická (autem po Thajsku?), ukáže se to jako nejlepší nápad ever. Od pouličního provozovatele půjčovny vyfasujeme novou Hondičku s automatem, silnice jsou ve stavu, který bychom jim v Česku mohli leda závidět a řidiči, na to, že jsme v JV Asii, docela vyklidnění. Navíc nemusíme nikam pořád tahat batohy a pohodlně se dostaneme, kam jen chceme.

Čajové plantáže a nejkrásnější výhledy

Abychom si od všech těch chrámů v Chiang Rai dali na chvíli pauzu, vyrážíme do městečka Mae Salong obklopeného čajovými plantážemi. Městečko jako takové nás zas tak neuchvátí – možná proto, že si tu spíš než v Thajsku, přijdeme jako v Číně. Založili ho totiž, a stále v něm bydlí, převážně přistěhovalci utíkající před Mao Ce Tungem. A tak tu ulice zdobí červenozlaté lampiony, místo pad thai nebo thajského kari vaří „klasickou čínu“ a prodávají červy v několikakilových pytlech.

Okolní příroda je ale neuvěřitelná. Navíc se nám povede sehnat úplně geniální ubytování s výhledem, přímo na terasovitá pole s čajem, banánovníky a krásné okolní hory. Užíváme si procházku mezi plantážemi, fotíme, málem šlápneme na hada a stavíme se na ochutnávku čajů. Jsou vynikající!

Rozkvetlá pole a odvážnej opičák

Asiati milují barvy. A tak když v listopadu stráně okolo Ban Hue Mae Kham zaplaví žluté květy divokých slunečnic, nadšeně se s nimi fotí a vyrážejí se na ně podívat i z dalekých koutů země. My jsme měli to štěstí, že jsme se ve správný čas ocitli na správném místě, a tak si pohled na žluté stráně užíváme společně s nimi. 🙂

Když se dostatečně pokocháme kytkami i nádhernou scenérií okolních zelených hor, přesuneme se do města Mae Sai, které je známé asi hlavně díky tomu, že se jedná o hraniční přechod do sousedního Myanmaru. Cestou ještě zastavujeme v Monkey Cave. Název mluví za vše – chrám v jeskyni a všude kolem spousta opiček. Při cestě z jeskyně proti nám jde úplný opičí gang. Nemáme kam uhnout, a tak se mezi nimi musíme nějak proplést. Vypadají ale mírumilovně a nechají nás projít. Až na jednoho opičáka. Nahrne se ke mně, chytí mě za zadek a ještě pěknou chvíli nechce pustit! Sprosťák jeden. 🙂

Nejhlasitější a nejbláznivější noční trhy

V Mae Sai skutečně není kromě buddhistického kláštera vytesaného částečně do skály nic, co by stálo za větší zmínku. Po celodenní cestě si jdeme ulovit něco k jídlu na noční trh, který se táhne několik set metrů podél hlavní ulice. Zrovna je tu něco jako pouť. A tak si vystřelíme každý jednoho roztomilého plyšáka (kterého pak další den úspěšně zapomeneme v pokoji). Disko trysko hudba puštěnou na plné pecky a blikající neony ale dlouho nevydržíme, a tak v jednom z pouličních stánků vypadajících aspoň trochu čistě (špatnej odhad) zblajzneme pad thai (evidentně i pad thai můžou bejt fakt hnusný) a jdeme spát. 🙂

Jak nám voják na thajsko-myanmarské hranici uvařil skvělý kafe s obrázkem

Po Mae Sai vyrážíme zpátky do hor silnicí, která kopíruje hranici s Myanmarem. Příroda je tu opravdu úchvatná. Cestou míjíme několik pohraničních kontrol, ale všichni vojáci jsou neskutečně milí a v pohodě nás vždy pustí dál. Dorazíme na jejich krásně upravenou základnu se záhonky a kavárnou, odkud je nádherný výhled do sousední země. S očekáváním instantního 3v1 si objednáváme kafe a jeden z vojáků nám donese šálek s našlehanou pěnou, do které ještě namaluje kytičku. Těžko si představit větší bizár. 🙂

Golden Triangle? Jedna velká tourist trap

V téhle oblasti nejde nenavštívit tzv. Golden Triangle – místo, kde se na soutoku řek Mekong a Ruak stýkají tři státy – Thajsko, Laos a Myanmar. Množství stánků se suvenýry, předraženým jídlem a hlavně desítky minibusů svážejících sem stovky turistů nás ale úplně nenaplňuje nadšením. A tak si uděláme pár fotek a rychle razíme zase dál – do města Chiang Kong na břehu Mekongu oddělujícím Thajsko od Laosu. Stejně jako v Mae Sai, ani tady toho moc k vidění není. Ale pad thai tu mají dobrý! 🙂

Nejkrásnější východ slunce

Další den věnujeme pozvolnému přejezdu do vesnice Phu Chi Fa. Projíždíme nádherným průsmykem v horách, a protože tu není skoro žádný provoz, často zastavujeme a kocháme se. 🙂 Ve vesničce se nám povede najít skvělé ubytování s terasou, kde usmlouváme cenu na minimum a paní domácí nám navíc připraví perfektní večeři i snídani. Na tu si ale chvíli počkáme. Vstáváme totiž už v pět ráno a ještě za tmy se vydáváme nahoru na útes, odkud (společně s další kopou Thajců) pozorujeme nádherný východ slunce nad načechranými mráčky a hřebeny laoských hor. To za to brzké vstávání vážně stálo.

Koupaliště pro buvoly ve Phayao

Pomalu se nám ten roadtrip chýlí ke konci, chceme proto půjčení auta využít na maximum, a tak se vydáváme do sousední provincie Phayao. Že jsme cestou z okolních scenérií nadšení, snad už ani nemusím zmiňovat. 🙂 Zastavujeme u vodopádu a několika chrámů, pozorujeme poklidný venkov a pracující farmáře a užíváme si pohodičku.

Město Phayao s velkým jezerem nás moc příjemně překvapí. Podél břehu vede pěkná promenáda a park se spoustou cvičících strojů, a dokonce i cyklostezka. Projíždíme si taky „scenery route“ a pozorujeme rybáře nebo totálně vychillované vodní buvoly, kteří se tu požitkářsky rochní ve vodě.

Za těch šest dní najedeme zhruba tisíc kilometrů. Vidíme pořádný kus země a jen se utvrzujeme v tom, že Thajsko patří po všech stránkách k našim nejoblíbenějším lokalitám. Tak třeba zase jednou! 🙂

Categories: Thajsko