V severním Vietnamu je tolik přírodních a venkovských krás, že by se daly objevovat klidně celé měsíce. Nám ale plány trochu překazilo počasí. Proto jsme se vedle Sapy rozhodli vydat jen do národního parku Ba Be a ke známému vodopádu Cao Bang u hranic s Čínou. Příroda nezklamala, ale to ostatní…

To byla zase cesta

Přejezdy v JV Asii obecně trvají mnohonásobně delší dobu, než na jakou jsme zvyklí u nás v Evropě. Proto i teď volíme noční autobus (tentokrát se na pár hodin i docela vyspíme) a následný přípoj místním minibusem. Libujeme si, že cesta proběhla docela hladce. Úsměv nám ztuhne ve chvíli, kdy nás minibus vysadí zhruba 7 km před slibovaným cílem. Dál už se prý nejezdí.

Jasně. Samozřejmě se kolem nás srotí místňáci s tím, že nás dovezou na motorkách – a samozřejmě za skoro stejnou částku, jako stála celá cesta až sem. Smlouváme, ale neúspěšně. Zjevně jim nedochází, že je lepší vydělat si něco rozumného, než nic (jsme jediní turisti široko daleko). Už z principu jim tak nastřelenou sumu dát nechceme, a navíc už jsme z toho věčného obírání dost otrávení, a tak nahodíme krosny a jdeme pěšky s tím, že si cestou třeba stopneme nějaké auto. Nikdo nám ale nezastaví, a tak si dáme v 8 ráno hladoví a rozlámaní neplánovanou túru natěžko.

Ubytování u místňáků a usínání za bučení buvolů

Po víc jak hodině a půl se dobelháme do vesničky ukryté v ikonickém údolí u jezera Ba Be lake. Najdeme si homestay, tedy ubytování u místní rodinky. V našem pokojíčku není nic jiného než matrace položená na zemi a sotva se tam se všemi věcmi nacpeme, ale zato máme boží výhled na celé okolí. Pod námi se pase stádo buvolů a pobíhají prasata a kuřata a paní domácí umí v jednoduché kuchyni s ohništěm uprostřed vykouzlit neuvěřitelné hody. Lepší jídlo jsme ve Vietnamu ještě (a už ani potom) neměli.

Jedeme na kola

Další den si půjčíme kola a vyjedeme na průzkum okolí. Ryzí venkov. Tak by se dala zdejší krajina asi nejlíp popsat. Projíždíme mezi rýžovými políčky a záhonky se zasazenou zeleninou, míjíme spoustu dětí, které na nás nadšeně mávají a nakukujeme lidem do jejich „obýváků“, dvorků a garáží, kde se odehrává veškerý život. Vidíme nakládat živá prasata na motorky, předjíždíme stádo koz s pastýřem taky na motorce a pozorujeme spoustu vodních buvolů, kteří jsou při tom svém přežvykování v bahně tak roztomilí, až si je chci odvézt domů. 🙂

Navštívíme jednu ze zdejších jeskyní, která nám tak trochu vyrazí dech. Je obrovská, hluboko v ní trůní socha Buddhy a procházíme se v ní úplně sami. Stejně tak si užijeme i majestátní vodopád, u kterého se projednou neplatí vstupné, ale o to krásnější nám připadá.

Sice jsme za tu vyjížďku několikrát zmokli a promrzli až na kost, do kopce jsme ty naše rozvrzaný křápy bez přehazovačky museli tlačit a z kopce skoro nebrzdily, ale Ba Be bylo pro mě asi nejkrásnější místo z celého našeho tripu po Vietnamu.

Zpátky do reality vietnamského města

Moc dlouho jsem se ale neradovala. V naší další destinaci, městě Cao Bang jsme se zase střetli s místní mentalitou, která nám tady ve Vietnamu prostě ostře nesedla.

Problém č. 1:

Domluvit se anglicky tu skoro nejde. Ale což o to, ono se tu nedá mnohdy domluvit ani posunkama. Nechci, aby to vyznělo zle, ale spousta lidí nám tu přijde neskutečně hloupých. Jeden příklad za všechny, přijdeme do jídelny, před kterou je vystavená tabule s nápisem Pho Bo. Řekneme tedy „Please, pho bo,“ ukážeme 2 prsty (ukážeme na nás dva), když to nepomáhá, ukážeme na hrnec s polívkou nebo na nápis pho bo – a nic! Buď se začnou hystericky smát a odejdou, nebo na nás něco spustí vietnamsky, nebo jen nechápavě koukají. Tohle se nám stane xkrát, musíme takhle obejít několik jídelen, než nám tedy konečně tu misku přinesou. Co se jim honí hlavou, netuším.

Problém č. 2

Nejsme místní, a tak nás za všechno chtějí natáhnout. A není jim to blbé ani tehdy, kdy za banh mi místní stojící před námi ve frontě zaplatí třeba 10 000 VND a nám řeknou 30 000. Sice chápu, že jsme oproti nim „bohatí“, ale ta drzá samozřejmost, se kterou si o ty prachy řeknou, společně s neochotou, že pro nás vůbec musí něco udělat, nás neskutečně rozčiluje.

Problém č. 3

Není tu nic. Žádné památky, park, cokoliv pěkného, prostě nic. Zato je tu pořádná špína, hromady odpadků, smog z motorek a hrozně nepříjemní lidi. Který chlastaj. Už od rána do sebe lijou pálenku, hrozně hlasitě hulákají, chrchlají, popotahují, krkají a rýpou se v zubech dlouhýma nehtama. No a v tomhle se najezte…

Protože se potřebujeme domluvit aspoň na základních věcech (sehnat lístky na autobus atd.), nezbývá nám než se ubytovat snad v jediném hotelu ve městě, kde na recepci anglicky umí aspoň pár vět. Že by se dala (třeba jako v Laosu) s úsměvem usmlouvat cena za noc? Ani náhodou. No nevadí, máme střechu nad hlavou (a pěknou) a víme, odkud další den vyjet na vodopády Ban Gioc, kvůli kterým tu vlastně jsme.

Jak jsme si prohlídli 4. nejširší pohraniční vodopád na světě

Další ráno naštěstí z tohohle blázince odjíždíme autobusem na výlet k vodopádům. Až někdy budete v Asii a řeknou vám, že cesta zabere 2 hodiny, počítejte s tím, že 3 jsou tak minimum. Lokální autobusy totiž svážejí místní, nabírají školáky, převážejí náklad z trhu a taky slouží jako poštovní auto. To znamená, že staví asi tak na každých 100 metrech.

Okolní krajina je ale tak nádherná a různorodá, že nám to aspoň trochu vynahrazuje. Pozorujeme nádherné zaoblené vrcholky hor porostlé hustou džunglí, pravidelné terasy rýžových políček a pasoucí se zvířata (zase buvoli!).

No a vodopády? Ty za to stojí určitě. Kromě nich si pak ještě prohlídneme další nádhernou jeskyni a uděláme si menší prohlídku okolí.

Po návratu do Cao Bang pak přesedáme na noční autobus a už se těšíme, že nás odveze z tohohle šílenýho města pryč. To ale ještě netušíme, co nás čeká. O tom, jak může vypadat cestovatelská krize, vám napíšu zase příště. 😉

Categories: Vietnam