Poslední dny v Kanadě nám vyšly nádherně – po epickém přejezdu do Whistleru a dechberoucím Panorama Ridge Trailu nám i ve Vancouveru vyšlo počasí, a my jsme si tak tohle město oblíbili asi nejvíc z celé Kanady. Poslední srpnový den si dáváme poslední kafe a bagel v Tim Hortons a razíme směrem na hranici s USA, konkrétně se severem státu Washington.

Je pátek a na hranici je půlhodinová fronta, což je první, ale ne poslední z našich problémů. Po Příjezdu na celnici nám pohraničník oznamuje, že máme problém – v USA můžeme být legálně jen do 7. září! Namísto původního plánu zůstat až do konce září bychom tak stihli vlastně jen přejet zpět do Minnesoty, možná prodat auto a odletět.

Co se stalo špatně?

Každopádně, kde jsme vlastně udělali chybu? A byla to vůbec chyba? Problém je v tom, že jsme do USA neměli vyřízené plnohodnotné vízum, ale cestovali jsme v rámci programu ESTA – tím je možné do USA vstoupit za účelem turismu na maximálně 90 dnů. I díky jinak skvělému webu Ministerstva zahraničních věcí, žili v domnění, že jakmile z USA jednou vyjedeme, lhůta 90 dnů se při našem opětovném návratu začne počítat znovu. Bohužel to takhle ale nefunguje – ESTA se oficiálně obnovuje až při cestě zpět do vlasti. V praxi asi bude stačit odletět z kontinentu, každopádně prostý přechod hranice z USA do Kanady nebo Mexika nemusí stačit.

Takže namísto překročení hranice jsme posláni k nějaké administrativní budově, kde se musí rozhodnout, co s námi. Během následujících hodin nám prohledali auto (good luck, když si vzpomenu na ten nepořádek…), bavíme se s několika úředníky, kteří nám nakonec lhůtu pobytu v USA prodlouží o dalších 90 dnů. Každopádně, jak na místě zjišťujeme, vždycky záleží na vůli a momentální náladě konkrétního úředníka a odvolat se moc není kam. Klidně se nám tak mohlo stát, že by nás dál nepustili a my se museli vrátit zpět do Kanady.

Na skok v Seattlu

S několikahodinovým zpožděním se tak nakonec dostáváme do Washington State a se západem slunce dojíždíme do Seattlu. Na pankáče parkujeme na hlavní ulici přímo v centru a jdeme obhlédnou hlavní místní atrakci – vyhlídkovou věž Space Needle. Poblíž se akorát koná hudební festival, tak chvilku posloucháme a nakonec se, už za tmy, vydáme ještě do nedalekého parku Olympic Sculpture Park.

Nakonec z města vyjíždíme už v noci a celkem brzy zastavujeme na přespání na klasickém rest area u dálnice. Je tady narváno, ale spí se nám dobře. Ráno zjišťujeme jedno místní specifikum – na všech rest areas ve státě Washington jsou od rána do večera dobrovolníci, kteří řidičům vaří kafe, dávají sušenky a ochotně poradí s tím, co vidět v okolí. Hezké. 🙂

Průmyslový ale krásný Portland

Pokračujeme dál na jih a zastavujeme v Portlandu, hlavním městě státu Oregon. To je trochu díra světa, což na státní úrovni řeší zajímavým způsobem – v celém státě neexistuje daň z prodeje, která vždycky nečekaně navýší nákup o pár dolarů. I proto je tady spousta různých outletů a velkých obchoďáků. Do pár z nich se během dopolední procházky Portlandem podíváme, každopádně ceny zas tak nízké nejsou.

Samotný Portland je vlastně docela hezký. Nebo alespoň jeho centrum. Na rozdíl od jiných měst tady nejsou velké mrakodrapy, ale spíš nižší budovy, naopak je tu ale spousta parků, food trucků a vůbec to působí sympaticky a mile. Mimo centrum je pak Portland spíš takový průmyslový.

Boží Highway 101

Dáváme na radu kamarádky Moniky a namísto cesty po dálnici se dáváme na západ, kde se napojujeme na pobřežní silnici 101. Ta, de facto, vede až do Kalifornie, kde je tahle známá Highway 1 mezi turisty dost oblíbená. Tady na severu je sice lidí také dost, ale s Kalifornií se to nedá srovnat. A přitom příroda a scenérie nejsou o nic méně krásné!

Jako první zastavujeme v Pacific City, malém ospalém městečku na břehu oceánu, které, zdá se, celé žije na pláži. Místňáci sem najedou se svými pick-upy a rybaří, jedou se projet na lodi a nebo jen tak kempují. V okolí mysu Cape Kiwanda je pak nádherná příroda a výhledy na do dálky táhnoucí se pobřeží.

Pokračujeme dál, míjíme další pobřežní městečko Lincoln City a nakonec neočekávaně zastavujeme v Depoe Bay. Vedle excelentních fish and chips tady totiž mají velryby! Jednak je možné se k nim vydat na palubě výletní lodi, v pohodě jsou ale vidět i ze břehu, od kterého plavou jen malý kousek! Několikrát do minuty se alespoň jedna vynoří, vyfoukne vodu, nadechne se a se šplouchnutím ploutve zase zmizí. Jak zjišťujeme, tak míst na pozorování velryb je na celém západním pobřeží nepočítaně.

Pobřeží je po celé délce krásné a v pohodě by se tady dal strávit třeba celý týden. My nakonec o pár desítek kilometrů dál zastavujeme ještě v rezervaci Yaguina Head Lighthouse, kde kromě kratších procházek a majáku pozorujeme malé lachtany, jak dovádí ve vodě a nebo se vyhřívají na pláži. Na večer to nakonec zalamujeme kousek od městečka Florence, kde spíme doslova na pláži. Je to krásný, jen je dost větrno a uprostřed noci nás vyděsí nějaká těžební loď, která nám pluje víceméně pár metrů od auta…

Kalifornie…

Přejezd do severní Kalifornie je nakonec opět dobrodružnější, než jsme si mysleli – do Kalifornie je totiž zakázáno dovážet ovoce a zeleninu, což nám dochází v momentě, kdy před sebou spatříme stanoviště kontroly. Sebevědomě řeknu, že žádné ovoce nevezeme, a taknic vyhazovat nemusíme a během pár vteřin projíždíme. Uff, to bylo těsný!

Severní Kalifornii, bohužel, víceméně jen projíždíme. Na první pohled je tady sucho, podle všemožných varování tady zuří dost požárů a kvůli rychlosti nakonec volíme cestu dál od pobřeží. Jediné místo, kde zastavujeme, je Redwood Forest – les plný obřích sekvojí, kterým se dá projet a na vybraných místech zastavit a projít se. Zase to je jednou něco, co jsme vůbec neočekávali a co nás fascinuje.

Po dni plném jízdy konečně přijíždíme do San Francisca. Procházíme si městečko Sausalito, kousek za ním se „ubytováváme“ na parkovišti s nejlepším výhledem široko daleko a plánujeme další den…

Categories: USA