Konečně je to tady. Jsme na Zélandu! Po čtyřech měsících putování JV Asií zahajujeme další etapu naší cesty kolem světa. Země Pána prstenů byla dlouho naší vysněnou destinací. A hned v prvních dnech jsme poznali, proč o ní snad každý, kdo ji navštívil, mluví tak nadšeně. Ale popořádku…

Po víc jak 13hodinovém letu z Filipín s mezipřistáním v australském Brisbane jsme kvečeru dorazili na aucklandské letiště. Vyzvedli jsme si auto z půjčovny – v Aucklandu si to bez auta vážně nedokážu představit, i když jezdit tu ve špičce chce pořádný nervy a velkou časovou rezervu, ty zácpy jsou šílený – a vyrazili do čtvrti Howick, kde jsme si na prvních pár nocí zamluvili pokoj přes AirBnB.

V Aucklandu jako doma
A to se ukázalo jako nejlepší nápad. Bydleli jsme u starších a nesmírně zlatých manželů Madge a Douga a měli pro sebe k dispozici celé spodní patro hrozně útulného domečku s výhledem na moře v odlehlejší, ale o to krásnější části města. Konečně jsme si v klidu mohli udělat revizi věcí, vyprat oblečení zatuchlé z asijského dusna a nasáčkování v krosně a naplánovat si, co vlastně během dalších 2,5 měsíců budeme dělat. 🙂

Hned druhý den jsme se sešli s Petrovým kamarádem Radkem a jeho přítelkyní Michelle, kteří na Zélandu už pár let žijí, což nám začátky o dost zjednodušilo a zpříjemnilo. Zašli jsme si společně na brunch a podnikli hned několik výletů.

Příroda i ve městě
Auckland je velmi rozlehlé a roztahané město. Samotnému centru dominuje charakteristická vysílací věž a pěší zóna se spoustou restaurací a kavárniček. Kromě toho je tu pěkný park, přístav a večer velmi živá promenáda Silo Park. Pohled na Downtown pak doplňuje dlouhý most Bay Bridge, který je v noci pěkně barevně nasvícený. Přímo ve městě je pak hned několik kráterů sopek, dnes už porostlých zelenou trávou – třeba Mt. Eden s pěkným výhledem na centrum.

Přestože se obecně cítím líp spíš v přírodě než ve městě, Auckland mě docela nadchnul. Je krásně zelený díky spoustě moc hezky upravených veřejných parků s piknikovými stoly, lavičkami, hřišti nebo přístřešky s grilem pro volné použití. Všude čisto, žádné odpadky, na každém rohu pítka s pitnou vodou a veřejný záchod, kterého se neštítíte… 🙂 A hlavně moře, promenády a nekonečno možností, kam se jít projít, proběhnout, projet na kole nebo na lodičce.

Takové prostředí a zázemí úplně láká trávit čas venku, sportovat nebo jen tak lenošit na trávě. Samozřejmě, jen pokud je hezké počasí. To se tu ale mění každou chvíli. Jak s oblibou říkají místní, během jednoho dne tu zažijete všechna 4 roční období, což můžu jen potvrdit.

Na Zélandu je draho. Nebo ne?
Tak jako každá nová etapa, i první dny na Zélandu měly svoje mouchy. Jednou z nich byl počáteční šok z místních cen, které se obzvlášť v porovnání s předchozími asijskými zeměmi, které jsme navštívili, dokáží vyšplhat nepříjemně vysoko. Zéland zkrátka nepatří mezi nejlevnější destinace. Ale to nás rozhodně neodradilo od toho se sem podívat, a navíc tu strávit poměrně dlouhou dobu.

Nepatříme mezi ty typy cestovatelů, kteří obrážejí jednu turistickou atrakci za druhou. Nabízené „pecky“ typu jet boats, jet ski, rafting, vyhlídkové lety helikoptérou a další organizovaná zábava, kterou se to na Zélandu jen hemží, nás nechávají docela chladnými. Však jsme sem taky jeli hlavně kvůli přírodě. Čím déle cestujeme, tím víc si naopak užíváme klidnějších míst, ještě tolik nezasažených masových turismem. A právě to nám dokáže udržet rozpočet v rozumných mezích. Stejně tak jako větší plánování.

Poptali jsme se zkušenějších a ti nám poradili, kde levně nakoupit a jak dál ušetřit. Brzy jsme se zorientovali a teď už víme, že potraviny se dají nejlevněji pořídit v diskontním řetězci Pak`n`Save, vybavení na kempování v KMart nebo Warehouse, kde mají také týdenní dealy v podobě výprodeje zboží v ceně 1-5 dolarů apod. Máme hned několik klubových kartiček, schováváme si účtenky s čárovým kódem se slevou na benzín, využíváme mobilních aplikací nebo slevových portálů s akčními cenami. V restauracích jíme spíš výjimečně a vaříme si sami. Přesto nemáme pocit, že bychom se nějak omezovali, a nějakou tu zmrzku, občasné fish and chips, burger či kafe si samozřejmě taky neodpíráme. 🙂

Další položkou, která dokáže výdaje výrazně snížit, je paradoxně nákup auta. Tady už ale předávám slovo povolanějšímu, který vysvětlí, proč tomu tak je. 🙂

Nákup auta
…co se nakupování auta týká, tak rozhodně nejsem expert na slovo vzatý. Vlastně nejsem expert ani trochu, protože jsem v životě žádné auto nekupoval :-/ Rád bych tak hned na začátek poděkoval Radkovi, díky kterému se nám nakonec podařilo koupit to nejlepší auto široko daleko.

Ale hezky popořádku… Jak už napsala Eli, nákup auta může, paradoxně, být cestou, jak si cestování po Novém Zélandu trochu zlevnit. Díky nemalým vzdálenostem totiž nějaké auto na Novém Zélandu, prostě potřebovat budete. Stejně jako ve Velké Británii je i na Novém Zélandu poměrně populární kempování, návazné služby jsou rozvinuté, hotely drahé, a tak dává smysl si na cestu pronajmout nějaké pěkné obytné auto.

V praxi ale zjistíte, že ceny za pronájem obytných aut jsou úplně mimo. Alespoň pro Čechy nebo pro takové Čechy, jako jsem já s Eli. Půjčení klasického obytňáku, tedy takové té velké bachraté dodávky s vlastní kuchyní a záchodem, vyjde na měsíc klidně na víc než 100 tisíc Kč. K tomu si připočtěte vysokou spotřebu, extrémní poplatky za trajekt a zjistíte, že tenhle luxus je vážně neskutečně drahý.

Populární alternativou jsou menší Toyoty Hiace, které sice nenabízí tolik místa, ale dvěma lidem, co se mají rádi, poskytnou služný komfort. Jejich nejvýraznějším zástupcem je společnost Jucy, jejíž zelenofialové dodávky potkáte každý den několikrát. Není se co divit, mají jich prý asi 5 tisíc. Bohužel i jejich půjčení na dva měsíce vycházelo zhruba na 100 tisíc Kč.

Nejmenší „obytné auto“, které se dá v půjčovně sehnat, je Toyota Estima – v Česku nemáme moc alternativu, nejblíž bude asi VW Sharan nebo Ford Galaxy. Prostě velké MPV, které odveze rodinu i se psem, kočkou, stanem a zásobou jídla na měsíc. Na Novém Zélandu z Estimy vždy vyndají dvě zadní řady sedaček, místo nich namontují skládací postel a nějaké úložné prostory a obytňák je připraven. Na dva měsíce se dá sehnat od nějakých 60, 70 tisíc Kč. Pořád sumička, kterou se nám v půjčení auta prostě nechtělo utopit.

Na druhou stranu ceny ojetých aut jsou poměrně přijatelné, a to i pro Čechy. Fór je totiž v tom, že trh s ojetinami je na Novém Zélandu docela pestrý a živý. To znamená, že se dá sehnat skoro cokoliv a v jakékoliv cenové hladině. Chcete nového Mustanga nebo naopak prorezlý vrak, co pamatuje komunismus? Není problém.

S Eli jsme si tak spočítali, že když si koupíme auto za 100 tisíc Kč, tak i kdybychom ho po skončení naší cesty prodali za polovinu, pořád na tom budeme lépe, než pokud bychom si půjčili tu největší šlupku, co v půjčovně nabízí. Kritéria nákupu jsme měli následující:

• auto musí uvézt nás dva, všechny naše věci, zásobu jídla a tak,
• v autě se musí dát pohodlně přespat, protože se stanem se v dešti trápit nechceme,
• v autě by se mělo dát vařit,
• auto by mělo mít tzv. self-contained certifikaci,
• auto by alespoň mělo budit dojem, že se cestou nerozsype, že ty dva měsíce zvládne a že máme naději ho na konci prodat,
• cenově jsme mířili do 10 tisíc NZD, tedy nějakých 150 tisíc Kč.

Nakonec jsme za 108 tisíc Kč po jednom dni a třech zhlédnutých autech koupili Toyotu Estima z roku 2001 a necelými 150 tisíci najetými kilometry. Jakkoliv to auto na první pohled nevypadalo vábně a pavučin ze zrcátek jsme se nezbavili dodnes (máme pracovité spolucestující!), byla to láska na první svezení.

Estima je velké auto, vlastně taková letadlová loď. Za volantem, který je samozřejmě vpravo a má děsně nevkusný, rádoby luxusní dřevěný dekor, si připadám jako kapitán. A to mi, jako chlapovi, samozřejmě lichotí. 🙂 Navíc jsme si vybrali nejsilnější verzi s třílitrovým motorem a pohonem všech kol, čili je tohle dvou a půl tunové monstrum i celkem svižné a na dálnici to s přehledem nandá jak obytňákům, tak i většině ostatních účastníků silničního provozu.

Nejdůležitější ale je, že jsme získali auto s certifikací self-contained. To může být kterékoliv auto, které je upravené tak, aby dokázalo na tři dny zajistit kapalinovou soběstačnost dvou lidí – jinými slovy vezeme si s sebou velký barel s 25 litry pitné vody, ten samý barel na odpadní vodu z umyvadla, no a taky chemický záchod. Když kapalinová soběstačnost, tak se vším všudy!

K požadavku na self-contained nás vedla původní (a ne úplně správná) domněnka, že se self-contained autem můžeme přenocovat kdekoliv, kde se nám to zamane. Tady se tomu říká „freedom camping.“ Tím pádem nebudeme muset platit za drahé kempy a ušetříme.

Představa to byla hezká, bohužel byl ale v minulých letech freedom camping zneužíván natolik, že to takhle už nefunguje. Reálně i tak polovinu času nakonec spíme v placených kempech. Ale o kempování se rozepíšeme podrobněji až v příštím článku.

Po měsíci si troufám říct, že jsme měli šťastnou ruku – Estima šlape jako hodinky, spí se v ní luxusně a místa je tam nakonec tak akorát. Za jedinou nevýhodu považuju původní bílou, dnes už takovou matně šedou, barvu, na které je všechno vidět – prach, pavučiny i každá rozmázlá moucha. Ale zatím to je jediný trade-off, který jsme museli podstoupit.  Jo a ještě nám prvních pět dnů protékalo střešní okno, což už je ale opraveno, a tudíž zapomenuto. 🙂

P.S. Mimochodem, byrokracie spojená s nákupem a provozem auta je na Novém Zélandu naprosto minimální. Změna vlastníka jde udělat buď online, pokud máte novozélandský řidičák, nebo na jakékoliv poště, kde to zabere 5 minut a stojí 9 NZD. Pak se tady řeší technická, tzv. WOF, kterou auta vyrobená do roku 2000 podstupují každých 6 měsíců a ta novější jednou za rok. Taky se platí jakási daň za provoz auta, REGO, a pokud máte naftové auto, tak ještě speciální road tax. A mýto, za ty tři úseky dálnice, kde se platí, jde zaplatit online a i z telefonu to zabere asi minutu.

Categories: Nový Zéland - severní ostrov