Zatímco v Hanoji se nikdy nekončící štrůdl motorek musel popasovat s úzkými a křivolakými uličkami, v Ho Chi Minh City najdete hlavně široké městské bulváry. A i když se tak na silnici pohodlně vejde třeba 10 proudů motorek vedle sebe (v každém směru), sem tam vás nějaká překvapí i na chodníku. Přejití silnice je pak něco jako chůze po prkně – „stačí“ zavřít oči, napočítat do tři, rozejít se hlavně nezastavovat…

…překvapivě to člověk přežije a ve zdraví se dostane na druhou stranu.

To, že je Ho Chi Minh City trochu jiná káva, jsme poznali už po příletu. Zatímco v Hanoji jsme si za hodinovou jízdu z letiště mohli tak trochu sami, v HCMC těch pár kilometrů rychleji zdolat prostě nešlo. Na silnicích to vypadalo, že každý jeden obyvatel města se rozhodl, že musí někam dojet, tak skočil na motorku a vydal se na cestu. Ne, vážně, tak brutální doprava je naprosto mimo moje chápání.

Každopádně hned na začátek je potřeba poznamenat jednu věc – zatímco Eli měla už od Hanoje z HCMC trochu osypky a druhý den snad ani nevyšla z pokoje a radši jen pracovala, já jsem si návštěvu města vlastně hrozně užil. HCMC se mi, takovým tím zvláštním masochistickým způsobem, líbilo a vzpomínám na něj v dobrém.

Je to asi tím, že to město je prostě jiné než Hanoj. Modernější, větší, s vyššími budovami, širšími silnicemi a parky, a hlavně s památkami, které znáte z televize. Teda za předpokladu, že vás baví válečné dokumenty.

Tady narážím hlavně na Palác sjednocení – takovou tu zvláštní komunistickou budovu (která btw vůbec komunistická není), ke které v jednom známém videu přijede tank. Párkrát najede do plotu, plot padne a tím skončí i celá válka ve Vietnamu. Ten barák byl totiž jihovietnamský prezidentský palác a jeho dobytí tak, logicky, znamenalo porážku celého „demokratického“ jihovietnamského režimu.

Jen kousek od Paláce sjednocení je neskutečně zajímavé muzeum Vietnamské války. Podle mě totální must see, byť to rozhodně není moc hezká podívaná – tři patra napěchovaná fotkami a příběhy vraždění, nenávisti a vymýšlení co nejkreativnějších způsobů mrzačení jiných lidí…

Člověku z první ruky dojde, jak strašný konflikt to byl a jak hrozně ovlivnil především normální lidi nejenom ve Vietnamu, ale i v Kambodži a Laosu. Tam, mimochodem, nevybuchlá munice z dob Vietnamské války, do dneška představuje obrovský problém a každoročně zabije desítky lidí.

Celý dojem z muzea mi trochu kazila jenom všudypřítomná a neskutečně silná protiamerická agitka. Ale úplně chápu, že dějiny píší vítězové a ve Vietnamu Američani fakt nevyhráli, takže to pochopitelný je. Každopádně někde na pomezí humoru a pokrytectví mi pak připadá, že v muzeích a památnících si do Američanů nebo Francouzů kopneme, co to jde, ale víza na hranicích se musí zaplatit výhradně americkými dolary. Ale to není jenom případ Vietnamu, stejný to má i Laos a Kambodža, kde dolar dokonce víceméně supluje domácí měnu.

Tunely Cu Chi a památník odbojářů

Další den jsme se, tentokrát už i s Eli, vydali za město omrknout válečné tunely Vietkongu v Cu Chi.

Stejně jako první den se i tentokrát opakovala vtipná situace s autobusem – na Cu Chi je to z centra Vietnamu slabých 40 kilometrů, nic zásadního. Bus to ale i s přestupem jede přes 3 hodiny čistě proto, že naprostou většinu času stojí v nekončící zácpě.

Což je možná dobrá varianta, protože když náš řidič dostal sebemenší prostor se řidičsky realizovat, tak s autobusem plným lidí předváděl neskutečné věci. Ale žijeme, takže evidentně věděl, co dělá.

Každopádně ty válečné tunely jsou dalším neskutečně zajímavým místem a kusem historie. A taky jsou neuvěřitelně malé, a to až tak moc, že průměrně vzrostlý běloch má celkem problém se tam protáhnout. Ale jde to, byť ne moc rychle a bez pár boulí se to taky neobešlo.

Modří již možná tuší, že jsme původně ve Vietnamu chtěli být až do počátku ledna a pak si jen odskočit do Kambodži. Zima a déšť, na který jsme narazili v severním Vietnamu, v nás ale nakonec probudil touhu po teple, a tak jsme Vánoce nakonec strávili na pustém ostrově. Doslova.

Categories: Vietnam