Cesta z Aljašky je, překvapivě, stejně dlouhá, jako cesta tam. Takže docela dost. Namísto návratu stejnou cestou přes Edmonton plánujeme projet od severu na jih západní část provincie Britská Kolumbie. Cílem je horské středisko Whistler, kde si chceme dát pořádně do těla na několika túrách.

Yukonem projíždíme až k městečku Watson Lake, které jsme cestou na Aljašku jen letmo projeli. V okolí zuřilo několik požárů a vzduch ve městě nepříjemně štípal do nosu. A taky v tom městě, vyjma sbírky tisíců značek, není zrovna nic moc k vidění. 🙂 Hned po příjezdu do Watson Lake zjišťujeme, že požárů spíš přibylo než naopak. Naše naplánovaná cesta po silnici 37 na jih sice je průjezdná, ale nejspíš toho moc neuvidíme kvůli kouři.

Vzápětí zjišťujeme, že lesní požáry jsou tady naprosto běžná věc a každé léto jich jen v Britské Kolumbii musí řešit několik desítek. Nenecháme se tak zastrašit a vyrážíme.

Požáry a kouř, kam se podíváš

Už po pár kilometrech narážíme nejdříve na ohořelé lesy, po hodině jízdy se pak dostáváme do kouřového oparu. Na skok zastavujeme u nádherného jezera Boya Lake, kde se alespoň rychle procházíme po stezce v okolí. Další zastávkou je Jade City – shluk baráků podél silnice, kde se všech (maximálně tak 10…) místních obyvatel živí prodejem šperků a jiných dekorací z nefritu vytěženého v okolních horách.

Čím víc se dostáváme na jih, tím horší máme počasí. Nejdřív jsou to „jen“ ta kouřová mračna z lesních požárů, později se přidává mrholení, a to se nakonec mění na celkem prudký liják. Večer zastavujeme u silnice kousek před městem Stewart, v dešti rychle vaříme večeři a jdeme spát.

Lososi, medvědi a ledovec

Probouzíme se do výrazně lepšího dne a pokračujeme dál – v samotném Stewartu nic moc není, mnohem známější je ale vedlejší město Hyder. To je, mimochodem, opět na Aljašce, na téhle hranici ale není žádná kontrola. A proč sem jedeme my? Pár kilometrů za Hyderem dojíždíme k většímu potoku, který je plný na první pohled nehybných ryb. Pár z nich se občas posune dopředu nebo dozadu, ale většina se jen lehce mrská proti proudu a zůstává na místě.

Tohle místo je ale kultovní především proto, že na tyhle nehýbající se lososy si sem pravidelně chodí pochutnat medvědi. Bohužel asi v jiné době, než když jsme tam byli my. 🙂

Z Hyderu po prašné a děravé cestě jedeme dál na sever, jen tak mimochodem znovu překročit hranici do Kanady, a asi po hodině jízdy se dostáváme k ledovci Salmon Glacier. Ten je nejspíš zase na Aljašce, každopádně z kanadské vyhlídky je na něj naprosto fascinující výhled. Vůbec celá cesta k Salmon Glacier je krásná a když zrovna mraky dovolí, výhledy stojí za to.

Konečně civilizace!

Následující den v podvečer pak, konečně, dorážíme do prvního většího města v Britské Kolumbii – Prince George. Oproti Yukonu tady, překvapivě, mrzne. Na parkovišti u Walmartu úplně náhodou potkáváme Češku z Calgary, která sama cestuje se svým dvouletým synem. Chvíli nás baví vyprávěním, jak jí na Aljašce králíci ohlodali kabely v motoru, nebo jak synka, když zlobí, vykoupá v ledové řece. 🙂

Samotný Prince George toho ale vyjma muzea lokomotiv a přilehlého lesoparku nemá zas tak moc co nabídnout, takže hned další den, s vidinou, že ve Whistleru můžeme být „už“ za 6 hodin, pokračujeme dál na jih.

Jak je naším dobrým zvykem, před Whistlerem uhýbáme z hlavní silnice na „Scenic Route 99“ a už po pár minutách si můžeme vykoukat oči. Celkem nudná silnice se velmi rychle začne zařezávat do horských údolí, přejíždí hřebeny a zdolává strmé kopce. Pomalu se začíná stmívat a poslední úsek je plný zatáček a prudkých klesání. K Whistleru nakonec přijíždíme už skoro za tmy, ubytováváme se na parkovišti a rozhodujeme se hned další den zdolat jeden z nejnáročnějších výšlapů v okolí. A vlastně i celé naší cesty.

Categories: Kanada, Uncategorized