Z Bantayanu se přesouváme zpátky na vedlejší Cebu. Naším cílem je pobřežní město Moalboal, ráj pro potápěče a milovníky šnorchlování. Odtud pak zamíříme na další filipínský ostrov Pangalao, kde si plánujeme užít týden pohodičky, práce a prozkoumávání top míst v okolí.  

Cebu, na mapě připomínající dlouhou nudli, je pro cestovatele jedním z nejatraktivnějších míst na Filipínách. Přestože ani jeden z nás není rozený vodomil, návštěvu Moalboal, vyhlášené lokality pro pozorování podmořského světa, prostě nemůžeme vynechat. 🙂

A rozhodně nelitujeme. Jen pár minut od našeho ubytka na zapadlé noname pláži nasazujeme šnorchlovací vybavení a jdeme na to. V podstatě hned u břehu se začíná rozpínat neuvěřitelně živý korálový útes. Něco takového jsme v životě neviděli. Pulzující korály, sasanky a mořské rostliny střídají snad všechny odstíny barev od zelené a modré přes fialovou až po oranžovou. Mezi nimi plavou desítky duhových rybiček, na dně pak odpočívá spousta hvězdic a ježků.

To hlavní má ale teprve přijít. Vydáváme se na hlavní pláž u Moalboal, kde už se hemží desítky dalších šnorchlistů a potápěčů. A brzy chápeme proč. Kousek od břehu totiž plavou celá hejna sardinek. Tisíce stříbrných tělíček tvoří obrovské shluky táhnoucí se až několik metrů pod hladinu. Když k nim člověk připlave blíž, jako jeden muž se neskutečně rychle přemístí o kus dál nebo vytvoří mezírku, a tak můžete plavat přímo mezi nimi. V jednu chvíli uvidím úžasně roztomilou karetu, která si ukusuje mořskou trávu a rozvážně se pohybuje po dně. Plaveme jen kus nad sebou, a tak mám čas si do detailů prohlédnout její krásně vybarvený krunýř. Po chvíli karetka vpluje přímo mezi hejno sardinek, které se před ní rozestoupí a ve vteřině zase utvoří stejnou formaci. To je pro mě naprosto nezapomenutelný okamžik. Nezapomenutelné je pak taky požahání od medúzy – pálí to jak …!!!

Na Cebu jako takovém je ještě jedna oblast, kam se často jezdí, a to Oslob na jihu ostrova. Žijí tam obrovští velrybí žraloci, se kterými se dá taky plavat a potápět se. Původně jsme to taky chtěli prubnout, než jsme se dozvěděli, že se tihle žraloci uměle krmí, aby se zdržovali na jednom místě, a turisté tak měli téměř zaručené, že je uvidí. Moc se nám tenhle koncept nezamlouvá, a tak si to necháváme ujít a zamíříme místo toho zase o kus dál.

Za doprovodu neskutečného lijáku jedeme trajektem na poměrně rozbouřeném moři na ostrůvek Pangalao, přilehlý k o něco známějšímu Boholu. Na základě doporučení vychytáme naprosto boží backpackerské ubytování. Máme pro sebe celou chatičku na menším útesu s výhledem přímo na moře. Spíme s otevřenou okenicí a nad ránem tak přímo z postele pozorujeme východ slunce a nádherné červánky. 🙂 Otevřená okenice má ale jeden side efekt. Jednou se vzbudíme a zjistíme, že v posteli kromě nás leží i kočka. 😀

V Asii obecně pro mě bylo dost náročné adaptovat se vždycky na nové místo. Tady na Pangalo ve Steffi`s Place jsem si ale od začátku přišla jako doma. Navíc tu domácí měli tři koťátka a dva psy, takže jsem tu byla trochu jako v ráji. 🙂 Bohužel mě tu ale poprvé v životě chytla neskutečná migréna, a tak jsem místo práce, opalovačky a výletů víc jak dva dny jenom proležela zavřená v tichu a tmě.

Když už se mi ale trochu ulevilo, vydali jsme se s Péťou na vedlejší ostrov Bohol. Naším cílem byla rezervace nártounů (strašně roztomilých malých poloopiček s vykulenýma očima) a Čokoládové kopce.

Nártouni (tarsiers) jsou na Boholu obecně hrozně populární a turistický byznys s nimi jen kvete. Obrázek nártouna ve všech podobách zdobí snad všechny druhy suvenýrů i vývěsních štítů restaurací, ubytek a obchůdků. Hrozně se těšíme, až je uvidíme na živo. 🙂 Vybereme si proto jednu rezervaci s výborným hodnocením, která slibuje humánní nakládání s poloopičkami v jejich přirozeném prostředí. Nakonec z ní ale vůbec nemáme dobrý pocit. Realita je ale taková, že nás společně s další skupinkou lidí vezmou na asi desetiminutovou procházku oploceným lesíkem, kde na čtyřech předem určených místech „náhodou“ natrefíme na spící nártouny. Vystojíme si regulérní frontu, abychom si je na pár vteřin prohlídli zblízka a mohli cvaknout foťákem. Ale to je zkrátka riziko „turistického průmyslu se zvířaty“ v celé JV Asii. I když má útulek či rezervace s opicemi, slony či tygry sebelepší reputaci, člověk si bohužel nikdy nemůže být jistý, jak se zvířátky zacházejí ve skutečnosti a čím jsou ty instagramové fotky roztomilých chlupáčů vlastně vykoupené.

Čokoládové kopce nás naopak docela nadchnou. Oblé kopečky, které se pod určitým nasvícením zbarví ze zelené do hněda, a tak připomínají (třeba) čokoládu, se táhnou několik kilometrů a je na ně krásný pohled. Na vyhlídce navíc po strašně dlouhé době potkáme Čecha (mimochodem Čechy jsme za celou dobu potkali jen jednou ve Vietnamu), a tak si moc rádi pokecáme. Chytře si ale zapomeneme vyměnit kontakty, a tak naše společná fotka zůstává jen v jeho telefonu. 🙂

Samotnému ostrůvku Pangalo pak taky věnujeme jednodenní výlet na skútru. Objevíme tu nádhernou nekonečnou pláž s bílým pískem, kde se přes hodinu jen tak bezstarostně procházíme a užíváme si tu krásu. 🙂 Navštívíme taky hlavně městečko Pangalau, kde zrovna z kostela vycházejí čerstvě oddaní novomanželé, fotí se a vypouštějí barevné balonky pro štěstí. Zastavíme se v několika rybářských vesničkách a taky na útesech oblíbených milovníky cliff divingu. Zlatým hřebem je pak jeskyně s nádherným podzemním jezírkem.

Příště se s vámi podělíme o naše zážitky z ostrova Palawan, kde jsme naše asijské cestování postupně ukončili. 🙂

Categories: Filipíny