Přiznám se, že o Bolívii jsem toho vlastně moc nevěděla. Ale věděla jsem třeba to, že se tu nachází největší solné pláně na světě. A taky jsem věděla, že je jednou prostě musím navštívit. A taky vím, že jestli vám něco z cest po Jižní Americe chci určitě doporučit, bude to právě tohle místo.

Na začátek několik faktů

Salar de Uyuni je asi tou nejnavštěvovanější lokalitou v celé zemi. A není divu, takhle unikátní krajinu jinde na světě zkrátka neuvidíte. Dřív (jakože asi před 40 tisíci lety) se tu nacházelo obrovské jezero, které je už dávno vyschlé a zůstala místo něj jen obrovská rovná plocha pokrytá silnou vrstvou soli. Když říkám obrovská, mám na mysli rozlohu velkou třeba jako celý Libanon, přes 10 500 km². Největší solná pláň na světě. A taky v úctyhodné nadmořské výšce, přes 3,5 tisíce metrů. Ale dost bylo teorie. Pojďme se podívat na to, jak celý náš výlet na tohle magické místo probíhal. 🙂

Účastníci zájezdu

Uyuni je městečko uprostřed pouště vzdálené od La Pazu přes 500 km. Naštěstí sem jezdí přímé autobusy, a tak si zase jednou střihneme přejezdovou noc a brzy ráno se ocitáme na hlavní třídě a jdeme si vyhlédnout agenturu, se kterou se na solné pláně dostaneme (po vlastní ose to není možné).

Předem nemáme žádnou rezervaci (už tradičně), ale během chvilky už sedíme v jedné z kanceláří a objednáváme si třídenní zájezd. Péťa se svým neodolatelným úsměvem a nevinnou větou, která nám už ušetřila spoustu peněz, Can we do something about the price? se slečnou dojednává super cenu, anglicky mluvící průvodkyni a odjezd za dvě hodiny. Good job!

Nasedáme do jeepu a seznamujeme se s dalšími účastníky zájezdu – dvěma mladými Němkami, co dodělaly bakaláře a vyrazily na 4 měsíce cestovat po Jižní Americe, skotsko-irským párem, kteří cestují jako my kolem světa na 7 měsíců, a mladým řidičem Abrahamem, který sice vůbec nemluví anglicky, ale pořád se směje a něco nám říká. Pouštíme si na plné pecky největší současnou latino hitovku od Nicky Jam x J. Balvin a vyrážíme. Má to potenciál!

Hřbitov vlaků

První zastávkou je train cemetery nedaleko za městem. Jsou tu zakotvené vraky vlaků, které dříve převážely suroviny na trati mezi Bolívií a Chile, která se nyní už nevyužívá. Dá se mezi nimi chodit, lézt na ně, fotit a je to celkem cool místo.

Sůl nad zlato, blbnutí a obří kaktusy

Vlaky dobrý, ale už se těšíme na to hlavní, kvůli čemu jsme sem přijeli – solné pláně. Dojíždíme na jejich okraj a zastavujeme, abychom si prohlédli, jak tu probíhá těžba soli. Vždycky se odřízne z povrchu několik centimetrů vysoký solný kvádřík, ze kterého se pak stávají cihly nebo další materiál. Domy ze soli tu nejsou nic neobvyklého, zřejmě se jedná o skvělý stavební materiál.

Po další jízdě se dostáváme dál na pláně a vidíme přesně to, co jsme předtím jen obdivovali na fotkách. Všude kolem nás bílo, bílá se táhne na všechny strany, kam jen dohlédneme. Naše smysly na něco takového vůbec nejsou zvyklé – mám pocit, že je to sníh, ale tvrdý povrch se rozhodně jako sníh nechová.

Chvíli se kocháme a pak nás naše průvodkyně povzbudí, ať si uděláme pár vtipných fotek. Díky obrovské rovné ploše je tu zkreslená perspektiva, a tak se tu dají vymýšlet různé kousky. Dokonce pak ještě všichni společně natočíme video, ve kterém to vypadá, že vyskakujeme z tuby od Pringlesek. 🙂

Další zastávkou je pak ostrov vytvořený z korálů, na kterém rostou obrovské kaktusy. Prý vyrostou jen o 1 cm za celý rok a některé měří i přes 5 metrů. Úžasné místo. Jako z jiného světa. Chodíme na prastarých korálech, kolem nás staleté rostliny a kam až oko dohlédne, bílá solná planina. Planeta Země je vážně neuvěřitelná…

Na solných pláních ještě zůstaneme, dokud nezapadne sluníčko. Přesuneme se do části, kde je sůl na povrchu pokrytá vrstvou vody. Funguje tu díky tomu naprosto dokonalý odraz, vlastně je to takové obrovské zrcadlo, a podívaná je to teda úžasná…

Dojmů je za ten den tolik, že už se docela těšíme do postele. Navíc spíme v solném hotelu – cihly, postele i stoly jsou ze solných cihel, na podlaze sůl, no docela cool, když se nad tím člověk zamyslí. 🙂 Horší ale je ta šílená zima… a absence topení. A já nemám ráda zimu a žádnou možnost se zahřát! No, holt 4000 m.n.m. Tak se navleču do veškerého oblečení, co s sebou mám, čepice, šátku, rukavic, dvou spacáků a třech dek, kouká mi jen špička nosu a v tomhle skafandru to do rána nějak překlepu. 🙂

Barvy, láva, zviřátka a poprvé v pěti tisících

Další den je na programu národní park Eduardo Avaroa. Moc nevíme, co od něj čekat, a tak nám to, co přijde, docela vyrazí dech. Kombinace pouště, kterou obklopují vysokánské sopky, vypadá jak z jiné planety. Však se tu taky natáčely nějaké scény do Star Wars.

Fascinují nás také rozmanité barvy písku i hor a taky různé útvary, které vytvořila tuhnoucí láva. Nejslavnější je skála ve tvaru stromu, která se stala i symbolem tohoto národního parku.

Na rozdíl od solných plání tady už žijí i nějaká zvířata – a nám se povede zahlédnout strašně roztomilou viskaču (něco jako činčila), pouštní lišku a taky tři druhy plameňáků ve zdejších lagunách.

Právě laguny představují jedny z nejvíc zajímavých přírodních úkazů tohohle parku – díky obsaženým řasám a mikroorganismům a také různému podloží má každá z nich jinou barvu. Vidíme tedy laguny Blanca, Colorada, Verde a Negra. A nejsou to jen názvy, opravdu má jejich voda tyhle odstíny. Pecka.

Totální highlight má ale teprve přijít. Stoupáme výš a výš, až se dostaneme do nadmořské výšky 5 tisíc metrů. A dává nám pořádně zabrat – stačí jen trochu popoběhnout a už se člověku zamotá hlava a několik minut nemůže popadnout dech. Naštěstí ale máme jiné starosti – dorazili jsme k přírodním gejzírům a vroucím bublajícím pramenům.

Chvíli přemýšlím, jestli se mi to nezdá, protože něco takového snad ani nemůže být skutečné. Barvy jednotlivých bahnitých vřídel hrají od tyrkysově modré, přes oranžovou, hnědou, žlutou až do zelena. Obklopují je balvany různých tvarů a celá tahle scenérie v kombinaci s nízko položenými temnými mračny působí úplně přízračně.

Sklenička červeného pod hvězdami

Myslíme si, že zážitky z tohohle dne snad už nemůžou být lepší. Ale všechno jde. 🙂 Večer totiž bydlíme poblíž přírodních horkých pramenů. A protože jsme po těch dvou dnech fakt už hrozně vymrzlí, všichni bez výjimky se do nich jdeme naložit. Svléct se v tom mrazu do plavek sice chce trochu odvahy, ale 40stupňová lázeň nám to docela vykompenzuje. A lahev červeného taky. 🙂

To nejlepší ale přijde, když se podíváme nahoru. Díky nulovému světelnému znečištění je obloha posetá milionem hvězd, a tak dokonale vidíme Mléčnou dráhu nebo Jižní kříž. A tak se tady, stovky kilometrů od nejbližší civilizace, v horké lázni, se skvělým vínem, fajn lidmi a snad nejhezčím pohledem na noční oblohu zase jednou utvrzujeme v tom, že vyrazit na naši cestu bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme kdy mohli udělat.

Lávový závěr

Třetí den dojedeme až k chilským hranicím, kde se loučíme s větší částí výpravy, která pokračuje v cestování právě v Chile. My jsme tu už byli, a tak se vracíme zpět do Uyuni. Tenhle den nás čeká velmi dlouhý přejezd, ale cestou zastavíme ještě na několika zajímavých místech. Třeba v kaňonu Anakonda vytvořeném proudem tekoucí lávy, další barevnou lagunou a údolím s pasoucími se lamami.

Organizovaným zájezdům se většinou vyhýbáme, co to jde. Ale tenhle neměl chybu. Sešla se tu skvělá parta lidí, díky které jsme si poznávání tak nádherný kout světa užili opravdu na sto procent. Za mě proto tyhle tři dny rozhodně patří mezi TOP zážitek z celé Jižní Ameriky.

Categories: Bolívie