Když se řekne Patagonie, možná se vám vybaví ostře řezané skalní věže, ledovcová pole, nízké stromky ošlehané silným větrem a nehostinné pampy se stádečky pasoucích se divokých lam guanaco. Přesně na tohle jsme se těšili nejvíc – a dočkali se. V národním parku Torres del Paine, který nám naprosto učaroval.

Základna v Puerto Natales

Protože jsme do Patagonie dorazili po sezóně, koncem dubna, kdy je tu podzim v plném proudu a teploty i přes den sahají k nule, zavrhli jsme přespávání v kempech přímo v národním parku a udělali si základnu v příjemném hostelu v nedalekém městečku Puerto Natales. Odtud jsme po tři dny hned zrána půjčeným autem vyráželi na průzkum tohohle krásného koutu jižního Chile. Cesta sice trvala kolem hodiny a půl, ale okolní scenérie se nám za celou tu dobu rozhodně neokoukala.

První den jsme nakoupili nezbytné zásoby na každodenní trekování a vydali se koupit vstupenky do parku, které platí právě tři dny, které jsme tu chtěli pobýt. S místním rangerem jsme zkonzultovali náš plánovaný program, který jsme museli kvůli počasí trochu pozměnit. Nejznámější jednodenní trek k základně známých skalních věží už byl uzavřený (hrozilo nebezpečí pádu lavin v závěrečné části). Ale alternativ bylo naštěstí hned několik.

Park jako na dlani

Pro začátek jsme si dali výšlap na vyhlídku Mirrrador Ferrier, kde se nám rozprostřel úchvatný pohled na nedaleký ledovec Grey a přilehlé jezero. Péťa mi teda zatajil, že při výletu nastoupáme 700 výškových metrů, ale při tom krásném pohledu mu bylo odpuštěno. 🙂

Pak už jsme si dali jen lehčí procházku na nedaleký Mirrador Lago Grey, odkud byl ledovec vidět ještě z větší blízkosti. Dokonce jsme zahlédli i několik plovoucích ker s úžasně zářivým odstínem modré barvy – něco takového jsme viděli poprvé. A do toho skvělá panoramata okolních hor se zasněženými vrcholky a krásně zbarvené stromky a vegetace. No prostě pecka.

Duhové vodopády a nekonečné jezero

Na druhý den jsme si naplánovali hike k modrému jezeru, Laguna Azul. Díky větru a vlnám nám připomínalo spíš moře. 🙂

Po dopolední procházce jsme se vydali k vodopádům Cascada Rio Paine. Poštěstilo se nám a přes mohutnou kaskádovitou masu vody se klenula krásná barevná duha. Pohled na vodopády a ikonické věže Torres v pozadí patřil k jednomu z nejhezčích v tomhle parku.

Aby těch vodopádů nebylo málo, vydali jsme se ještě k dalšímu, Salto Grande, který se nám taky moc líbil.

To nejlepší nakonec

Místo plánovaného výletu k základně věží jsme si na doporučení rangera dali poslední den výlet v odlehlejší části parku, do které prý moc lidí nezavítá. Už cesta sem byla neuvěřitelná. Stovky lam guanaco, které se nás vůbec nebály, obrovští ptáci nandu, připomínající pštrosy, a samozřejmě překrásné okolní scenerie.

To nejlepší ale mělo teprve přijít. Tenhle výlet za mě patřil k nejhezčím zážitkům v Patagonii. Vyšlo nám na něj totiž boží počasí – vymetená obloha a sluníčko (dokonce jsme chvíli chodili jen v tričku!) a hlavně fakt nádherná příroda.

Jen nás trochu znepokojovaly cedule upozorňující na to, že tu žijí divoké pumy. Žádnou jsme sice nezahlédli, ale že tam opravdu žijí, bylo díky stovkám přítomným kostem a napůl sežraných zvířat, docela jasný. Kroužící kondoři to jen potvrzovali. 🙂

Z parku Torres del Paine jsme byli opravdu unešení. A to i přes to, že jsme si tu kvůli zimě nedali žádný z několikadenních populárních treků („W“ a „O track“). Popravdě vrátit se celí promrzlí večer do vyhřáté postýlky bylo docela příjemný. 🙂

Categories: Chile