Věděla jsem, že jestli jednou pojedu do Kanady, chci vidět tři místa. Národní park Banff, město Vancouver a hory v Britské Kolumbii. Splnilo se mi to všechno. A byla to pecka. Kanada nám proto až do poslední chvíle vyrážela dech.

„Myslíš, že to jako dáme za den, jo?“

O hiku Panorama Ridge Trail jsem básnila snad už od překročení hranic do Ontaria. Kdysi jsem o něm zhlédla nějakou přednášku a věděla jsem, že tohle jednou prostě musím. Při podrobnějším zkoumání ale moje nadšení trochu opadlo. Celkem 30 km náročným horským terénem s převýšením skoro 1600 m si většina lidí dělí na dva dny. My jsme ale vybavení na přespání v horách neměli, čas taky ne a počasí slibovalo jen jediný slibný den v celém týdnu. Takže bylo rozhodnuto. Zvládneme to za den. Nebo se o to aspoň pokusíme.

Pozdě večer po celodenním přejezdu severní Britskou Kolumbií parkujeme u výchozího bodu hiku a poprvé vědomě porušujeme zákaz „overnight parking“. Nejsme jediní – z několika dalších zaparkovaných aut se taky svítí, a tak zatáhneme záclonky, jdeme spát a děláme, že tam nejsme. Ráno vstáváme ještě za tmy, nacpeme do sebe co nejvíc proteinů, zabalíme pořádnou svačinu a ještě před sedmou za rozbřesku vyrážíme.

V první části treku zdoláváme víc jak 1000metrové převýšení na nějakých 6 km. Jde se nám ale dobře, dýcháme krásně čerstvý lesní vzduch, pozorujeme veverky, předbíháme většinu dalších hikerů a než se nadějeme, jsme nahoře. Les se mění ve vysokohorskou louku (Taylor Meadows) s borůvkovými keříčky, rozkvetlými kytičkami a sem tam nějakými jehličnany. Pozorujeme majestátní vrchol Black Tusk, který se nad námi tyčí po levé straně, a vyhlížíme samotný hřeben Panorama – no to je teda ještě pěkná dálka a výška! 🙂

Počasí je boží – svítí sluníčko, ale je příjemná teplota, nebe bez mráčku, okolní hory jsou krásně vidět i přes jemný opar z okolních požárů. Vidíme dokonce marmoty, druh sysla, kteří se vyhřívají na kamenech a stejně jako my si užívají krásného dne. O Panorama Ridge Hiku se říká, že je to jeden z nejkrásnějších treků v provinčním parku Garibaldi a v celé Britské Kolumbii vůbec. Nemůžeme než souhlasit – výhledy jsou odsud opravdu nepopsatelně nádherné.

Poté, co přejdeme vysokohorskou louku, nás čeká výstup na samotný hřeben. Jdeme do prudkého kopce suťoviskem a kameny, vyhýbáme se ostatním, což není dvakrát příjemné, ale zvládneme to levou zadní. Odměnou nám je nezapomenutelný pohled na sytě modré ledovcové jezero Garibaldi Lake pod námi na druhé straně hřebenu, štíty hor, ledovce, lesy, louky… Překrásné.

Kocháme se tou nádherou, obědváme sušené maso, vajíčka a zeleninu a během oběda se dokonce staneme svědky žádosti o ruku nějakého páru, který sem taky došel. 😀 Vydrželi bychom tu hodiny a hodiny, ale jsme teprve v půlce – ještě nás čeká stejná cesta zpátky. Ta sice vede „jen“ po rovince a z kopce, ale není o nic míň náročná. Posledních 6 km lesem už mě bolí snad úplně všechno a tenhle pocit přetrvává asi další tři dny. 😀

Možná to bylo tím, že jsme se psychicky připravili na obrovský záhul, nebo už jsme po těch stovkách nachozených kilometrů byli prostě hrozně dobrý (haha), ale nakonec se nám tenhle trek nezdál až tak náročný, jak jsme čekali. Zpátky jsme dorazili už okolo čtvrté odpoledne a stihli jsme se dokonce neplánovaně osprchovat. 🙂

Olympijské městečko Whistler

Další den trávíme v horském středisku Whistler, kde se před pár lety konaly zimní olympijské dny. Je tu docela rušno, spousta luxusních hotelů, restaurací a butiků, ale taky příjemná cyklostezka a hned několik možností procházek přímo ve městě. Počasí tentokrát moc nepřeje, ale to nám je fuk, jsme stejně úplně zničení po včerejším výkonu. Projdeme si malé centrum a hlavní náměstí s olympijskými kruhy a pódiem, kde se předávaly medaile, a na půl dne si zalezeme do knihovny a pracujeme.

V podvečer už se vyjasní, a tak se jdeme projít k jezeru Lost Lake, kde se místní dokonce ještě koupou (já mám na sobě tři vrstvy). V téhle oblasti by se dal strávit ještě minimálně další týden i měsíc, ale nám už se čas pomalu krátí… „Ubytujeme se“ proto nedaleko vodní elektrárny a ráno vyjíždíme směr Vancouver.

Vancouver, ideální místo k životu

Do Vancouveru jsem se těšila jak malá. Podle nějakých statistik je to prý jedno z nejlepších míst pro život na světě. A není divu – příjemné přímořské klima, strategická poloha poblíž hor, pláží i hranic se Spojenými státy a nespočet možností ke sportovnímu i kulturnímu vyžití.

Auto necháme v části North Vancouver, nacpeme se skvělým čerstvým (a levným) sushi na multikulti trhu a dopoledním přívozem (říkáme si, jak by to bylo cool dojíždět do práce lodí?) se necháme přeplavit do samotného centra. A tam to žije – ulice jsou plné turistů i lokálů, zahrádky kavárniček a restaurací prasakají ve švech, a samozřejmě nechybí auta a hustá doprava.

Zabrousíme do obchůdku se suvenýry a koupíme tady první dárečky. Prohlídneme si velkou atrakci – parní hodiny, které hrají melodii a foukají páru. Pokračujeme do China Town, kde se nám ale moc nelíbí (lepší by to bylo asi rozsvícené večer) a projdeme pak i další části města.

Zlatým hřebem je potom procházka po Stanley Islandu – ohromném městském parku u moře s výhledem na centrum. Dojdeme k indiánským totemům a cestou potkáme čtyřčlennou rodinku mývalů. 🙂 Jsme tady z toho opravdu nadšení. Povečeříme nějaké vietnamské jídlo a trajektem se necháme dopravit zpátky k autu. Přespíme na odlehlém parkovišťátku u hřbitova. Už mi to ani nepřijde divný. 😀

Následující den věnujeme procházce v Lynn Canyonu, kde je krásně upravená stezka vedoucí lesem přes visuté mosty nad čisťounkou říčkou protékající kaňonem. Z nějakého důvodu mi to tu přípomíná Nový Zéland a ani se mi nechce věřit, že jsme pořád ve (velko)městě.

Z Vancouveru odjíždíme úplně uchvácení s tím, že sem se jednou prostě musíme vrátit. A rovnou na delší dobu. Teď už nás ale čeká další, a poslední etapa našeho cestování. Velký roadtrip po USA!

Categories: Kanada