A je před námi poslední etapa cesty! Po víc jak dvou měsících v Jižní Americe míříme prozkoumat jejího severního souseda. A protože z Bolívie je to letadlem nejblíž na Floridu, říkáme si, proč na pár dní nezakotvit právě tady. Pro větší kontrast jsme se asi rozhodnout nemohli.

Hlavně sem zapadnout

Letíme přes noc a já tradičně nemůžu ani zamhouřit oka. Když tedy brzo ráno přistáváme v Miami, je ze mě zombík na druhou a jediné, po čem toužím, je se co nejdřív najíst, vysprchovat a vyspat. K mému nadšení narazíme na imigraci snad na toho nejpohodovějšího úředníka, který nám dá do pasu razítko bez jediné otázky, vyzvedneme batohy (přijedou mezi prvními!) a vesele si míříme vyzvednout auto z půjčovny. Máme zamluveného nějakého obyč Nissana za 50 dolarů na 5 dnů, což je na zdejší poměry dost neuvěřitelná cena, kterou Péťa vychytal přes nějakou online akci.

Do autopůjčovny nás má z letiště dovézt shuttle, který však dorazí až o hodinu a dva telefonáty později po domluveném čase. Autopůjčovna je zavřená, klepeme, a nakonec nám otevře neochotný hispánec, který nám oznámí, že naše zamluvené auto před námi někdo naboural. Místo něj nám chce dát nějakou malou skořápku. Začíná ze mě sálat hlad a nevyspání, a oznámím mu, že buď nám dá na skořápku slevu, nebo chceme o třídu vyšší auto – jak je to u autopůjčoven v tomhle případě standardem. Netváří se ani na jednu možnost, ale když vidí, že nechceme ustoupit, předává Péťovi klíčky od červeného třídveřového Mustanga.

Mimochodem, už jste viděli nevyspalé, nevysprchované bacpeckery v Keenech a reklamním (už posledním čistém) tričku z Death Road, jak se snaží do kufru Mustanga narvat dvě plné krosny? (Kupodivu se tam vejdou.) Good morning, Miami! 

Welcome to the land of the big

Po peripetiích v autopůjčovně započíná můj několik dnů trvající kulturní šok a zvykání si na druhou nejbohatší zemi v USA. Už jsme fakt vyhládlí, a tak mě Péťa vezme do Denny`s, kde si sedneme do boxu (to znám z těch filmů, to je tak cool!!!) a dáváme si snídani. Jako jediné poživatelné jídlo z celého menu se mi zdá „Fit Breakfast“ sestávající z míchaných vajíček, asi dvou cherry rajčátek, slaniny a hash brown. Ano, vážně bylo v názvu slovo fit.

Jedeme se ubytovat do AirBnb k mladému páru, mají obrovský barák na předměstí Miami, roztomilého francouzského buldočka, co se jmenuje Sir Edmont III., a asi tu nejpohodlnější postel, ve které jsem kdy spala. Bydlíme v příjemné klidné čtvrti. Fascinuje mě, že u každého domku vidím zaparkovaná v průměru tak čtyři auta. Ulice jsou prázdné, chodníky tu neexistují, bez auta zkrátka ani ránu…

Ale co auta. Ten pravý šok mě čeká, když jdeme do Wallmartu nakoupit zásoby na příštích pár dnů. Viděli jste Supersize me? Takovej ten dokument, kdy se jeden chlápek rozhodne jíst měsíc jenom v Mekáči, aby upozornil na to, jak hrozný to jídlo ve fast-foodech je a že Američani mají s obezitou fakt problém? No, jo, mají. Poprvé v životě vidím na živo lidi tak tlusté, že si berou pojízdný vozíček, aby mezi regály nemuseli chodit pěšky. Úplně z něj přetékají. Plus je tu neuvěřitelně obrovský sortiment všeho jídla, ale hlavně právě toho junk foodu, který se navíc prodává v abnormálně velikých baleních. Plastových samozřejmě. Když si vzpomenu na pouliční trhy v La Pazu s čerstvým ovocem a zeleninou, kde jsme se procházeli teprve den předtím, je mi z toho trochu úzko.

Opulentnost na každém kroku

Další den věnujeme prohlídce města. Podíváme se na slavnou Miami Beach, kde se sluní půlka města, ale dají se tu třeba zahlédnout i velcí pelikáni. Pláž je zastavená obrovskými hotely a luxusními bytovkami. Všechno je tu prostě gigantické. Na druhou stranu se mi líbí, že je tu velká občanská vybavenost – stoly a lavičky na piknik, čisté záchody, fontánky s pitnou vodou.

Jedeme se taky podívat na nedalekou Palm Beach, letovisko bohatých Američanů, kteří sem jezdí ne víkend nebo na důchod. Svůj komplex tu má i současný americký prezident. Je to asi nejvíc posh místo, které jsem kdy viděla. Nestojí tu normální domy, ale obrovitánské paláce s vlastními golfovými hřišti, jachtami většími než náš byt (no dobře, to zas není tak těžký, když máme garsonku, ale jsou fakt obří!), luxusními auty (to ten náš Mustang je úplný nic proti nim), zahradami, které pečlivě zastřihávají černoši v uniformách, a soukromými plážemi. Zase nemůžu z hlavy vyhnat obrázek žebrajících indiánských babiček v Bolívii… Sedneme si v místním parku, sníme sendvič a jedeme radši někam pryč. 🙂

Key West a nejjižnější bod v USA

Už se těším, až z ruchu velkoměsta zamíříme do přírody. Rozhodneme se, že pojedeme až na souostroví Key. Jedná se o skupinu ostrůvků propojených silnicí, které na mapě vypadají jako takový ocásek Spojených států. Na nejvzdálenějším ostrově, Key West, se pak nachází nejjižnější bod kontinentálních USA.

Kromě toho je tu i velká přírodní rezervace, která zahrnuje pobřeží se zajímavým ekosystémem mangrovových porostů, ve kterých žijí aligátoři a spousta vodních ptáků, a lesíků, kde se dá vidět nejmenší druh jelenů. Obě zvířata se nám ukážou, a dokonce velmi zblízka, a tak jsem zase jednou nadšená. 🙂

Městečko Key West je sice dost turistické, ale má příjemnou atmosféru a taky stánek s bezkonkurenčními tacos. Projdeme se v centru, mrkneme se na dům, ve kterém žil Ernest Hemingway, a dům, ve kterém se vystřídalo několik amerických prezidentů počínaje Trumanem. Vydáme se na menší procházku k pevnosti a po pobřeží, dojdeme k překrásné pláži, která nám dokonce trochu připomene ty filipínské, a vystojíme si frontu na fotku u nejjižnějšího bodu.

Aligátoři v Everglades

Příroda v okolí Miami toho ale nabízí mnohem víc. Nedaleko se totiž rozkládá také rozlehlý národní park Everglades, známý hlavně díky výskytu velikých aligátorů. To si samozřejmě nemůžeme nechat ujít! Už cesta sem je docela epická, přes silnici nám čas od času přeběhne (nebo spíš se rozvážně přesune) želva, vidíme spoustu volavek a dalších ptáků.

Návštěvu parku si rozdělíme na dvě části – jedeme do severní i jižní oblasti a v každé si dáme menší okruh pěšky. Na velké chození to není, je šílené vedro, přes 40 stupňů, a hlavně obrovská vlhkost vzduchu, takže máme pocit, že každou chvíli padneme. Rozlehlé mokřady a bažiny s ohromným množstvím vegetace se nám ale líbí opravdu hodně.

Zlatý hřeb ale přichází, když zahlídneme prvního aligátora – je to hrozný macek! Celkově jich spatříme hned několik, jeden dokonce odpočívá hned u cesty, a obejít tak velkou potvoru s vystrčenými zuby, chce docela odvahu. 🙂

Kubánský závěr

V odletový den ještě zajedeme do čtvrti Little Havana, kubánské čtvrti, kde žijí převážně imigranti z této země. Hlavní třída je úžasná. Sice jsem na Kubě nikdy nebyla, ale přesně takhle si ji představuju. Živá hudba, lidi bavící se na ulici, vynikající jídlo a pestrobarevně pomalované domy. Bohužel nás tu zrovna chytne silná průtrž mračen, ale i tak je to za mě asi nejkouzelnější část města. Tedy aspoň těch pár set metrů na hlavní ulici, protože zbytek čtvrti je viditelně chudý a trochu zanedbaný.

Těch pár dnů v Miami a okolí bylo dost intenzivních – z nejchudší země Jižní Ameriky, kde večer a ráno mrzlo, jsme rovnýma nohama skočili do centra konzumu a pompéznosti, a dusného tropického léta. Jediné, co nám tu Jižní Ameriku pořád připomínalo i tady, byla všudy přítomná španělština a dvojjazyčné nápisy. Žije tu totiž početná hispánská komunita. Každopádně se ale těším zase někam dál, tentokrát do Minnesoty, kde Péťa strávil rok života na střední, a chce mi to tu ukázat. 🙂 Právě v Minnesotě se pak chceme připravit na tříměsíční roadtrip po Kanadě a parcích USA, kde chceme naši roční cestu kolem světa završit.

Categories: USA