Dalším cílem cestování po severním ostrově se stala sopka Taranaki a přilehlé město New Plymouth, kde jsme si užili dva dny pohodlí v krásném domečku příbuzných našich známých, zatímco se venku honili všichni čerti. Odtud jsme pak zamířili na jižní cíp a poprvé ve volné přírodě viděli… tuleně!

Vyhlídkový ráj

O tom, že i cesta je cíl, se při tom našem dlouhodobém objevování různých koutů různých zemí přesvědčujeme dnes a denně. Forgotten World Highway, která spojuje města Taumarunui a Stratford, nám to ale ukázala v plné síle. Původně hlavní tah dneska nahradila jiná, přímější rychlostka, my jsme se ale při přejezdu drželi téhle starší a nelitovali jsme ani vteřinu.

FWH byla jednou z nejvíc scénických cest na celém Zélandu. Krásně zelené kopečky s pasoucími se ovečkami nám chvílemi připomínaly Coromandel. Taky tady jsme každou chvíli zastavovali, fotili nebo se jen kochali tou krásnou krajinou kolem nás. Zastavili jsme se na kafe ve vesnici Whangamomona, která nám připomínala divoký západ. A i když to bylo zapadlé místo uprostřed ničeho jen s pár domy, hospodou a hotelem, mělo svoje kouzlo. 🙂

Útočiště v New Plymouth, déšť na Taranaki a zvířátka všude kolem

Taranaki, vysoká sopka, která je pořád aktivní, se před námi díky placatému okolí s farmami a pastvinami vynořila už z veliké dálky. Epický pohled. Bohužel to ale bylo poprvé a naposled, co jsme zahlédli její vrcholek. Po celé další dva dny, které jsme tu měli vyhrazené na treky, bylo zataženo a pršelo jak o život.

Kempování a přespávání v autě je skvělá věc. Dokud venku neleje jak z konve. Tentokrát nás to ale nemuselo trápit. Domluvili jsme si dvoudenní nocleh u sestřenice naší známé, Míši, a jejího přítele Chrise. Starali se o nás jak o vlastní a k tomu byli hrozně cool, milovali surfování a procestovali spolu už pěkný kus světa. Na slíbené surfy sice kvůli zimě a dešti nedošlo, ale stejně jsme si to s nimi užili a měli se fajn. A pohodlí teplého domečku nám opravdu přišlo vhod. 🙂

Okolo Taranaki jsme si střihli i přes nepříznivé podmínky aspoň několik procházek, např. Pukai Trek a další treky v okolí North Egmont Visitor Centre. Hustý prales na úbočí hory připomíná kulisy nějakého fantasy filmu nebo hororu (právem se mu proto přezdívá Goblin Forest) – větve porostlé hustým mechem, lišejníky, spousta zkroucených kořenů a větví vypadají ještě za přítomnosti mlhy opravdu strašidelně. Líbily se nám i vodopády Dawson Falls, které sice nepatřily k největším, ale byly krásné.

Samotný New Plymouth jsme tentokrát spíš jen tak prolétli – zkrátka se nám nechtělo o nic víc moknout. O to víc času jsme ale strávili v místní knihovně Puke Ariki spojené s muzeem a kavárnou. Na práci úplně ideální místo.

Zajeli jsme si i na Cape Egmont Lighthouse, nejzápadněji umístěný maják na Zélandu. Cestou jsme míjeli stovky a stovky ovcí, krav, a dokonce i pár lam, které tu chovají farmáři. Díky popelu usazenému po několika výbuších Taranaki je zdejší půda mimořádně úrodná, a tak se tu nachází jedna z největších zemědělských oblastí s důrazem na mlékárenský průmysl. A kupodivu je tu i nejvíc ropných vrtů v zemi.

Nejroztomilejší lenoši

Ani jih ostrova jsme nemohli vynechat. Těšila jsem se sem jako malá, a to hlavně kvůli tulení kolonii Matakitaki-a-kupe Reserve. Ta nakonec předčila moje očekávání snad o tři sta procent. Nejdřív jsme na kamenitém pobřeží nic neviděli. Při bližším pohledu jsme si ale všimli desítek rozvalených tuleňů, kteří vypadali jako malé chlupaté válečky. Nerušeně spali a odpočívali, maximálně jednou za čas změnili polohu nebo si protáhli ploutvičku. Někteří z nich pak dováděli ve vodě nebo se komicky přesouvali z kamene na kámen.

V tulení kolonii jsme byli úplně sami, a navíc tu nebyly ani žádné zábrany, a tak jsme se mezi zvířaty mohli libovolně procházet, pozorovat je a fotit. Musím ale říct, že jsem z nich měla pěkný respekt. Hlavně ve chvíli, kdy jsem foťákem mířila na jedno mláďátko a najednou se mi za zády ozval nespokojený řev. Když jsem se otočila, asi tak metr ode mě stál tuleň, kterému jsem očividně zabrala kámen, na který měl zrovna namířeno. Docela rychle jsem mu ho uvolnila. 🙂

Po tuleních jsme se ještě šli projít na nedaleký maják – Cape Palliser Lighthouse a dali si menší trek na nezvykle špičaté skalní útvary Putangirua Pinnacles, kde se natáčela další ze scén z Pána prstenů.

Wellington jako sladká tečka za severním ostrovem

Poslední destinací severního ostrova, odkud jsme pak trajektem přejeli na jižák, pak bylo hlavní město Zélandu. Wellington je výrazně menší než Auckland a působí celkově uklidněnějším dojmem. Dominuje mu příjemná promenáda obklopená restauracemi a kavárnami a nevelké centrum.

Vyjeli jsme tu taky na vrch Mr. Victoria, odkud byl na celé město pěkný výhled. Zase se tu ukázalo, jak tu milují všechny možné outdoorové aktivity – celý kopec byl prokřižovaný spoustou cestiček pro pěší, trailové běžce i bikery, byla tu spousta laviček, piknikových stolů nebo prolézaček. A taky les, kde se tentokrát natáčelo, jak se Frodo a ostatní hobiti schovávají před Černými jezdci.

Nejvíc nás ale na Wellingtonu nadchlo doporučované národní muzeum Te Papa s ohromným množstvím výstav – od vycpaných zvířat a koster, přes popis vulkanického původu ostrova nebo historie země až po ukázky maorské kultury. Na rozdíl od našich muzeí ale všechno probíhalo interaktivní a zábavnou formou, která by zaujala snad i ty nejzarytější muzejní odpůrce. 🙂

Categories: Nový Zéland - severní ostrov