Ze snového ostrova Koh Ta Kiev se nám vůbec nechce, ale před námi je ještě hezkých pár dalších dní u moře, tentokrát u nedalekého Sihanoukville. Na Silvestra už ale přejíždíme do hlavního města, které nás moc příjemně překvapí, a odtud míříme poznávat další kouty krásné Kambodže.

Sihanoukville je vedle chrámových komplexů v Angkoru asi nejpopulárnější destinací v Kambodže. V průvodcích se dočtete, že nabízí snové pláže a příjemné prostředí pro odpočinek. Po třech dnech na ostrově Koh Ta Kiev sem proto míříme, abychom si užili moře ještě o trochu dýl. Pro pobyt zvolíme Otres Beach, která je údajně nejklidnější a nejčistší.

Naši myší spolubydlící

Náš minibungalov z bambusu vypadá celkem OK (však si taky nepotrpíme na velkej luxus žejo). Po setmění ale nad hlavou slyším divné zvuky – pískání a cupitání. Na jednom z příčných trámů běhají dvě myši! První večer se mi teda honí hlavou různý věci, třeba že kdyby chtěly, prokousají naši moskytiéru asi tak za pět vteřin, a co když maj vzteklinu? a co když nás počůraj? nebo vlezou do batohu?…. Ale pak si na ně zvykneme, dokážu je od sebe dokonce i rozeznat, dáme jim jména Marušek a Františka, a už nás vůbec nevyvádějí z míry, jen před nimi teda schováváme jídlo. Vtipné, jak si při tom cestování člověk posouvá hranice. 🙂

Pláž je jenom pozlátko

Pláž je opravdu neskutečně dlouhá. Pás písku se vine na obě strany po několik kilometrů. Úsek, u kterého bydlíme, lemují různé restaurace a beach bary a je tu poměrně živo. Vedle turistů sem jezdí i řada místních, celé rodiny tu grilují a užívají si společné pikniky. Zajímavé je, že se koupou celí oblečení. Odhalená kůže do jejich kultury zkrátka nezapadá.

Moře je krásně čisté, v restauracích vaří skvěle a pláž je sice trochu stísněná, ale příjemná. Když ale vyjdeme jen pár metrů odtud na souběžnou silničku, nestačíme valit oči. Jako bychom se ocitli v jiném světě. Silnice je bahnitá a plná děr, všude kolem se válí odpadky, které vyžírají polodivocí psi a krysy, podél cesty se pasou krávy. Zdá se, že teprve tohle je pravá Kambodža…

Pobřeží duchů

Podél pláže se jednoho dne vydáme na výlet do Sihanoukville, které je od nás vzdálené asi 7 km. Za chvíli zjistíme, že s Otres Beach končí veškerý plážový život. Celé pobřeží je divně opuštěné a jen sem tam se objeví pár restaurací nebo nějaký rezortík. Dost nás to udivuje, vzhledem k tomu, jak moc se pláže u Sihanoukville doporučují k návštěvě.

Cestou míjíme jednoduché budky z vlnitého plechu nebo pár prken a u nich zavěšené hamaky. V těchto, pro nás jen těžko představitelných podmínkách, bydlí celé rodiny dělníků, kteří tu pracují na stavbě nově vznikajících resortů financovaných převážně Čínou.

Město, ve kterém je máloco k vidění

Samotné Sihanoukville nás trochu zarazí. Jako by bylo celé napůl rozestavěné – čínští investoři tu mají evidentně velké žně. Ale hlavně chybí jakýkoliv větší orientační bod či centrum. Pokocháme se tedy několika vyhlídkami na moře, chvilku se rozplýváme nad makaky, na které cestou narazíme, projdeme si trh, kde se zásobíme čerstvým mangem, a hledáme bankomat a SIM kartu. Jinak tu opravdu nic moc není, a tak nasedneme na tuk tuk, s jeho sympatickým řidičem chvíli smlouváme o normální cenu a razíme zpátky.

Nekonečná cesta do Phnom Penhu

Pět dní u moře uteče jako voda a 31. nasedáme do mikrobusu a míříme do hlavního města. Za námi sedí rodinka s hrozně roztomilou kambodžskou holčičkou. Ta přestane být roztomilá ve chvíli, kdy spustí neutuchající řev, při kterém nám zaléhají uši. Řev přestává jen ve chvílích, kdy zvrací. Za chvíli zvrací i její maminka a pak tatínek. Postupně se takhle střídají celých pět hodin, které tahle pekelná cesta trvá. Když konečně dojedeme na místo, cítím asi největší úlevu v životě. Místní mají holt o něco slabší žaludek než my – igelitové pytlíky na blití v neomezeném množství tu proto rozdávají automaticky.

První dojem z Phnom Penhu

Po návštěvě několika větších měst ve Vietnamu plných ruchu se mi do dalšího asijského velkoměsta ani moc nechce. O to větší dojem na mě ale Phnom Penh udělá. Centrum je pěkně upravené a motorky tu samozřejmě sice jezdí, ale rozhodně ne v tak bláznivém měřítku jako třeba v Hanoji. Lidé jsou většinou moc příjemní, s pár větami v angličtině nemají problém a celkově to tu působí docela uvolněnou atmosférou.

Jen je tu, stejně jako ve zbytku země, který navštívíme, na první pohled vidět obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými. Vidíme spoustu nablýskaných luxusních aut a honosných domů. Ale taky míjíme hromadu žebráků a bezdomovců, otrhaných a špinavých dětí nebo pouličních prodejců s polorozpadlým stánkem na dvou kolech, kteří se snaží vydělat aspoň pár centů prodejem říčních mušlí…

Oslavy Nového roku v kambodžském hlavním městě

Odpoledne si tedy prohlédneme tzv. New Market (obrovské kryté tržiště v zajímavé kulaté budově) a navštívíme moc příjemný buddhistický chrám Wat Phnom na kopci. Projdeme se po nábřeží s dlouhou promenádou, kde už se postupně shromažďují davy lidí slavících konec roku. Docela nás zaujme fotogenický památník nezávislosti – jedna z hlavních dominant města.

Půlnoční ohňostroje jsou velkolepé, ale my letos ty oslavy nijak neprožíváme. Jsme po celodenní cestě a chození po památkách dost utahaní, a tak brzo po půlnoci usínáme jak dřevo. No co, aspoň jsme si tentokrát ušetřili tradiční novoroční kocovinu. 🙂

Mrazivé Killing Fields jako jeden z nejsilnějších zážitků

A ještě že tak, další den už v 7 ráno vyskočíme jako rybičky a jedeme se podívat na jedno z nejděsivějších, ale zároveň nejdůležitějších míst kambodžské moderní historie. Killing Fields připomínají hrůzy genocidy, kterou tu v 70. a 80. letech napáchali Rudí Khmérové. V podstatě se jedná o obrovský masový hrob, který je zčásti vykopán a na jeho místě stojí památník obětem.

Vyfasujeme audio průvodce a jdeme na prohlídku. Killing Fields na mě působí děsivě naturálním dojmem. V zemi jsou vidět velké jámy připomínající masové hroby. Sem tam z nich vyčuhuje kus oblečení nebo lidské kosti. Chodí po nich slepice a kohouti a sezobávají trávu. Nejhorší je pak tzv. Killing tree – strom, u kterého přišly o život desítky novorozenců a batolat. Ještě teď mě mrazí z toho, když si vzpomenu, jakým způsobem Khmérové tyhle děti i dospělé zabíjeli. V audio nahrávce slyšíme kromě hlasu průvodce i výpovědi svědků nebo příbuzných obětí, kterým se podařilo zázrakem přežít. Vrcholem všeho je pak věž, u které prohlídka končí. V několik metrů vysoké skleněné vitríně jsou na sobě navršené stovky lebek a kostí obětí, roztříděné podle způsobu úmrtí, pohlaví a věku.

Královský palác na závěr

Když se trochu oklepeme, vyrazíme zpátky do města do královského paláce. Komplex je veřejnosti přístupný jen částečně, vidíme třeba sál s trůnem a několik chrámů. Nejkrásnější je pak Silver pagoda s velkou sochou smaragdového Buddhy. Nechybí tu ani model Angkor Watu a různé další sošky a malby s buddhistickou a hinduistickou tematikou.

Phnom Penh nás moc příjemně překvapil, a i když jsme v jeho centru prošli, co se dalo, klidně bychom si tu dokázali představit i jeden volnější den navíc. Ale místo toho jsme zamířili do oblasti Battambangu. Co jsme tam zažili, si přečtete zase příště. 🙂

Categories: Kambodža