Na tohle místo jsme natrefili vlastně úplnou náhodou. Při hledání ubytování v Mae Hong Son jsem na Airbnb našla možnost přenocování ve vzdálené vesnici, kde má člověk možnost strávit čas s místními a poznat jejich způsob života. Docela jsme se pro to nadchli, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká!

 Už samotná cesta sem byla docela challenge. Na našem ne zrovna nejnovějším modelu skútříku jsme museli překonat brod a kodrcat se vymletou písčitou stezičkou plnou kamení, výmolů a kořenů. Naštěstí se jako zázrakem povedlo nerozervat pneumatiky a za doprovodu Likeyu, se kterým jsme nocleh domlouvali, se dostáváme do cíle.

Vzpomínka na letní tábor

Vlastně si tu přijdeme jako na táboře. Odpoledne se akorát chýlí ke konci a kluci právě finišují vyhrocený fotbalový zápas (hrají naboso). Skrz vesnici protéká potůček a na „zápraží“ chatrčí se suší prádlo. Kolem je slyšet dětský smích, brnkání na kytaru a vůně jídla tomu všemu dodává takovou domáckou atmosféru. Přestože jsme jen pár kilometrů od civilizace, jako bychom přijeli do úplně jiného světa. Totálně se tu zastavil čas.

Vzájemně se seznamujeme

Místní „místostarosta“, který to tu má na povel, nás dovede k našemu guest housu – bambusové chatce na kůlech, která je uvnitř až překvapivě útulná. Protože jsme momentálně jediní běloši široko daleko, netrvá dlouho a shromáždí se u nás kopa zvědavých dětí a každou chvíli se tu zastaví někdo ze sousedů, aby se s námi pozdravil. Všichni jsou neuvěřitelně milí, přátelští a nešetří úsměvy. Brzo z nás proto spadne počáteční dojem, že jsme vystavení jak zvířátka v zoo, a cítíme se tu naopak moc příjemně. Vyprávíme jim, odkud jsme, že v naší zemi nemáme moře a v zimě u nás padá sníh. 🙂

Vyhnaní z vlastní země

Místostarosta (jméno si nejsme schopní na rozdíl od téhle funkce, na kterou je patřičně pyšný, zapamatovat) a Likeyu umí velmi dobře anglicky, a tak nám vyprávějí něco o lidech, kteří tu žijí. Všichni jsou původem ze sousední Barmy (k hranicím je to odsud jen pár kilometrů). Pocházejí z etnika Karen a vzhledem k režimu byli nuceni ze země odejít. Měli štěstí – patřili mezi první várku uprchlíků, kterým ještě thajská vláda udělila občanství, a můžou se proto po zemi svobodně pohybovat. Postupem let už se ale podmínky zpřísňovaly. A tak se v thajsko-barmském pohraničí nachází hned několik uprchlických táborů (kolem jednoho z nich cestou sem projíždíme) se stovkami tisíc utečenců. Ti mohou jen doufat, že dostanou povolení OSN k vycestování do USA nebo skandinávských zemí, kde by mohli začít nový život.

Soběstačná komunita, která drží při sobě

Konkrétně v této vesničce žije zhruba 100 lidí – jejich počet se ale pořád mění podle toho, kdo zrovna odjede za prací a podobně. K životu toho moc nepotřebují, většinu jídla jsou schopni si obstarat sami. V terasovitých zahrádkách na kopcích u vesničky každá rodina pěstuje zeleninu (lilek, dýně nebo kukuřici), roste tu spousta ovocných stromů (třeba s plody jack fruit) a chovají prasata a kuřata. Taky tu pěstují zvláštní druh houby, kterou pak prodávají na trhu ve městě. Další příjmy pak pramení od turistů, kteří se sem občas zajedou podívat na „long neck“ ženy (o těch bude ještě řeč).

Všichni se tu znají a vzájemně si vypomáhají. Třeba hned vedle naší bambusové chatky stojí tzv. Grace House – něco jako kostel a zároveň sirotčinec. Bydlí tu spousta dětí, které přišly o rodiče, a pravidelně se tu scházejí na ranní a večerní mši. Původně etnikum Karen vyznává animismus, který tu stále má své místo. A to doslova – na kraji vesnice jsou v zemi zabodnuté dvě tyče symbolizující, zjednodušeně řečeno, stvoření světa. V této komunitě, a jak se dozvídáme, tak i ve většině okolích uprchlických táborů, ale převládá křesťanství. A místní děti zpívání křesťanských písní evidentně baví. 🙂

Grace House a nedělní mše

Večeře při svíčkách a all stars hotel
Na večeři nás pozvou do bambusové chatky naproti Grace Housu, kde bydlí bratr „místostarosty“ se ženou a dvěma dětmi. Jeho moc milá žena se pomáhá starat o sirotky a k večeři nám připraví různé druhy zeleniny, vajíčka a rýži. Pálí to jak čert, ale chutná výborně. Stejně si jen trochu zobneme, protože jak správně předpokládám, zbytek po nás dojí ostatní.

Sedíme na zemi, zobeme rýži, povídáme si a posloucháme děti, jak vedle zpívají. Je nám krásně a jsme z toho všeho tak nějak naměkko. Pak se děti nahrnou k nám a je jich tu všude plno. Hrajou si, koukají na Toma a Jerryho (jo, mají tu televizi, ale elektřinu pouštějí přes generátor jen asi na dvě hodiny denně) a jeden z nich si do sešitu kreslí obrázky mořské víly a zvířátek. Nakreslím mu tam pejska (uf, poznal ho!) a má z toho evidentně radost. 🙂

Na zbytek večera se k nám připojí místní pastor, zhruba čtyřicátník, co umí anglicky asi nejlíp ze všech, pořád se směje a vypráví nám o Barmě, náboženství a spoustě dalších věcech. Ptám se ho, co tady kromě zeleniny a kuřat jedí – největší delikatesou jsou podle něho žáby, které chodí chytat do džungle a pak suší na sluníčku. Občas si dají taky psa (ne, to jsem nechtěla slyšet) a kočku – ta ale prý není dobrá, má tuhé maso (tak to má štěstí). A když se do vesnice připlazí had, dají si prý ho taky, a to je teprv lahůdka.

Kolem osmé už na nás padá únava, tak se jdeme přesunout do naší chatičky, kde si čteme a vstřebáváme dojmy. Ani ne za hodinu přestane fungovat generátor. Taková tma! Vyjdeme ven a nevěřícně koukáme na nebe – tolik hvězd jsme snad v životě neviděli. No a protože už nemáme moc možností, co tu dělat, prostě jdeme spát. Nebo se o to aspoň pokusit.

Noc plná zvířátek

Vesnici obklopuje hustá džungle a zdá se, že v noci začíná ožívat. Třeba žáby kvákají tak strašně nahlas, že při tom snad není možné usnout. Do toho cikády a spousta dalších zvuků, které neumíme identifikovat. Naštěstí. Ráno se totiž dozvídáme, že kolem chodila divoká prasata a další zvířata.

V 5:15 pak začíná další den – zahajuje ho, jak jinak, mše – tedy děti soutěžící v hlasitosti zpívání. 🙂 Když skončí, baví se pro změnu chytáním slepic. V polospánku slyším, jak jedna z nich nějak podezřele nahlas kvokne. Pak je chvíli ticho, tak se chvíli pokoušíme zase usnout, což se nám ale nedaří, a tak vstáváme. Jdeme se opláchnout a před „koupelnou“ – bambusová chatka s trubkou a sudem s vodou – vidíme na zemi chuchvalce peří, misku plnou krve, nůž a kýbl s vařící se vodou. A tak pochopíme to ranní nahánění slepic. No, dobré ráno… 😀

Čím delší, tím lepší

Po snídani (smažený banán, mňam) se vydáváme ještě na poslední obhlídku vesnice. Procházíme si školu (je neděle, takže je prázdná) a docela zíráme na všechny ty matematické vzorečky a pokročilou anglickou gramatiku rozepsanou na papírech vylepených na stěnách. Dojdeme na začátek vesnice, kam občas zavítají turisti, a to za jediným účelem – prohlídnout si tzv. long neck ženy.

Tradičně si totiž ženy z etnika Karen zdobily krky mosaznými nebo bronzovými kroužky a postupem let je vrstvily na sobě. Protože je nikdy nesundávají, deformuje jim to horní žebra a klíční kosti, které se postupně „sklopí“ směrem dolů. To jim pak opticky prodlužuje krk. Čím delší, tím krásnější. V této vesničce vidíme celkem jen tři takhle nazdobené paní – tahle tradice už ustupuje a stává se z ní spíš turistická senzace, ze které vesnici připadne pár drobných, stejně jako z prodeje suvenýrů, který tu tyto ženy mají na starosti.

Plní dojmů

Z vesničky odjíždíme za zpěvu dopolední nedělní mše, na kterou se schází všichni obyvatelé. Jejich život je natolik odlišný od toho našeho, že vlastně asi sami nevíme, jak se všemi těmi dojmy naložit. V každém případě jsme ale nabití neskutečným množstvím pozitivní energie, kterou ze sebe tihle lidé vyzařují. A myslím, že na ně ještě dlouho budeme vzpomínat.

Categories: Thajsko